Špinarova Manon okouzlila nejen rytíře Des Grieux

Manon je motýl. Manon je včela. Manon je růže, hozená do kostela… Manon, ach Manon, Manon z Arrasu! Manon je moje umřít pro krásu… Tyto a další verše Nezvalovy Manon se konečně linou jevištěm Národního divadla. Proč konečně? Protože je to poprvé, co je Manon v tomto divadle inscenována. Režie adaptace se ujal sám umělecký šéf činohry Národního divadla, Daniel Špinar. A stejně jako Nezvalova, tak i Špinarova Manon se líbí všem.

Daniel Špinar měl totiž šťastnou ruku při výběru spolupracovníků i obsazení. Také jeho vlastní přístup se ukázal být ideální – jeho Manon je chvílemi moderně pojatá, tyto prvky jsou však do hry vkomponovány s citem a nenabourají celkový dojem romantického díla. V některých scénách se vtipně střetává klasické pojetí s tím moderním a vytváří zajímavý paradox. Je tomu tak například ve scéně, která se odehrává u Duvala doma. Rytíř Des Grieux v kroužkové košili a zbroji se ocitá v dekadentní sluji Duvalova bytu. Červené třásně, diskotéková hudba a sexy vampové obou pohlaví v černých oblečcích. Větší kontrast k naznačení Des Grieuxovy nepatřičnosti snad ani neexistuje.

Celkem překvapivý pro mě byl Špinarův pohled na postoj Tiberge vůči rytíři Des Grieux. Přesto v tu chvíli to celé dalo smysl, jako když do sebe zapadnou dva dílky skládačky a já si jen řekla „A jo!“

Scénu, rozdělenou na dvě části, tvořily dva rozdílné světy. Strohý Des Griexův, který si vystačil je s pásem kamínků a oponou samotnou, a rozmarný Manonin. Naprosto odlišný od světa ubohého skoro kněze, který podlehl povětrným střevícům krásné Manon, už jen svou moderností. Manonin svět je umělecká galerie, Duvalovo dekadentní doupě, ale i prázdná zející díra a zahradní plastové židle.

Kostýmy jsou se scénou v naprosté harmonii. Vyzdvihnout musím především pařížský byt, ve kterém jsou Manon a Des Grieux jako v sedmém nebi – nebesky modré stěny i s obláčky doplňují šaty Manon a oblek rytíře s tímtéž (tedy nebeským) vzorem. Další šaty, vzorované bankovkami, naznačují Manoninu rozmařilost a lásku k dárkům, šperkům a penězům. Tibergova klerika, zdobená zlatem, odpovídá zase jeho důstojnosti.

Herecké role Manon a Des Grieuxe jsou alternovány. S radostí jsem zhlédla oba herecké páry, přesto se mi o něco více zamlouvali Štorková s Polívkou. Ačkoli i Pidrmanová se role zhostila se ctí, zdála se mi Manon v jejím podání spíše vypočítavou potvorou, nežli naivní koketou, která nechápe, proč se na ni její rytíř neustále hněvá. Děrgel zase sice hlasem lépe ovládl jeviště, nicméně ve chvílích, kdy měli pánové prostor k improvizaci, u mě jednoznačně vítězil Polívka. Ovšem Tiberge Radúze Máchy by hravě zastínil všechny, měla-li by jeho postava k tomu dostatečný prostor. Při jeho závěrečném výkřiku Ó Des Grieux! mě zamrazilo a myslím, že jsem nebyla sama.

Je Manon Lescaut z Arrasu i vaše umřít pro krásu? Pak ji určitě musíte v Národním divadle vidět.