Evžen Oněgin – piják Möetu a lamač dívčích srdcí

V královéhradeckém Klicperově divadle mají za sebou premiéru inscenace Evžen Oněgin v podání režisérského dua SKUTR. Nechoďme okolo horké kaše, když spálit se můžeme rovnou a dejme finální verdikt hned na začátek. Páni Kukučka a Trpišovský spolu s herci a všemi výtvarníky odvedli kus pořádné práce. První pocity po představení? Nutně to musím vidět znovu. Hned! Kdokoli z vás by za mnou přišel se vstupenkou, vykřikla bych: „Nikoli, už to nikdy nechci vidět!“ Představení mě vtáhlo, rozcupovalo, zase vyplivlo a ponechalo mému osudu. Jedinou hrou, která na mě kdy obdobně silně zapůsobila, byla klicperácká Cesta dlouhým dnem do noci…

Příběh Evžena Oněgina zde není nutné podrobně připomínat. I když si z něj vybavíme jen Taťánin dopis Oněginovi, nebo souboj Oněgina s Lenským, nebo cokoli jiného, uvědomujeme si, že vše se točí kolem jediného tématu, kterým je láska. Kdo z nás někdy nemiloval? Kdo z nás někdy nebyl milován? Kdo z nás někdy tuto lásku nesdílel? Kdo z nás někdy nemiloval… a nebyl milován?

Neopětované city, zmařené životy, (ne)vyhnutelné osudy. Ona milovala, on nemiloval. Ona milovala, on miloval, on to pokazil. On byl ješitný, on ještě víc, a tak zbytečně zemřel. Tak by se dalo stručně shrnout, oč v Oněginovi běží.
Od začátku bylo režiséry slibováno, že ve hře bude dán větší důraz na obraz než na text. Je to naprosto přirozené, neboť ve věcech lásky často netřeba slov. Nadto slova málokdy dokážou plně vyjádřit a popsat city a pocity.

Divák se při představení neubrání vzpomínkám na vlastní zkušenosti. Při dostaveníčku Lenského s Olgou, kdy ticho graduje a nikdo nenachází slov, si každý vybaví nesmělé začátky, kdy se snažil zaujmout svůj vytoužený protějšek. Nakonec to samozřejmě vyplyne k provedení nějaké hlouposti a pocitu á la „nejraději bych se v prdeli viděl“. V inscenaci byl tento pocit vyjádřen jediným, slušným, ač neméně výstižným, slovem: „trapno“. To jsou však situace, kterým se člověk ještě umí pousmát. Láska Olgy a Lenského je totiž vzájemná a po počátečních nesmělých krůčcích může rozkvést jako višňový sad zjara.

Setkání Táni s Oněginen je jinou kapitolou. Ve hře je použito nezměněné veršované znění Taťánina dopisu. Dopis je sám o sobě silnou záležitostí. Je v něm touha, naděje, strach a zároveň i vědomí zmaru, nesmyslnosti, jistota odmítnutí. A přes to opět touha a naděje, která nakonec vítězí a další pocity potlačuje. Na jevišti je toto umocněno o vizualizaci jistoty odmítnutí. Oněgin – živá socha, srdce z kamene. Taťána – roztoužená, doufající, objímající, po Oněginovi se plazící. Sebeponížení, které kdekdo z nás při dobývání neopětované lásky zažil, nutí při této scéně bolestně přivírat oči a trpět spolu s Taťánou.

A naopak, setkání Oněgina s Taťánou po letech, kdy si Oněgin uvědomil „kdo ví co“ a myslí si, že staré křivdy lze napravit jedním srdceryvným dopisem… Již vdaná Taťána za ním přichází a říká „Miluji vás. Polib mne.“ V tomto místě jsem se trhala na kusy. Jedna moje část křičela „Ano! Bravo! Páni režiséři změnili konec a míjená a opomíjená láska nakonec dojde svého šťastného zadostiučinění,“ kdežto druhá část ječela: „Ne! To snad ne! Po tom, jak jí v sadu plivnul na její srdce na dlani? Jak se jí vysmál? Po tom všem si myslí, že si jen tak přijde a ona mu skočí okolo krku? Kdysi jí pohrdnul, tak proč ji teď nenechá být?“

Oněgin v podání SKTURů působí intenzivně a „útočí“ na nejhlubší zákoutí divákovy duše. Rozechvívá, otevírá staré rány, sype do nich sůl. Nenechá na pokoji ani zrovna šťastně zamilované, ani ty, kteří již dlouho nemilovali. Nutí k zamyšlení, přehodnocování a zaujímání nových postojů ohledně lásky.
Klicperovo divadlo klade otázku: „Jak se zamilovat správně?“ Odpovídá na ni nejnovější SKUTRovský počin? Pozitivní odpověď ze hry nezískáme. Naopak nám ukazuje, že takhle tedy rozhodně ne. Nebo že by správnou odpovědí na otázku „Jak se zamilovat správně?“ bylo „Nezamilovat se vůbec!“? Ale to by se z nás pak přece stal… Evžen Oněgin!