Starý holky: Ani na nejrychlejším koni světa neujede člověk sám před sebou

Natož pak, když se jen vydá vlakem do přírody. Aneb dvě starý holky on the road! 3D Company v Žižkovském divadle Járy Cimrmana uvedlo hru autorky Markéty Bláhové Bidlasové, napsanou přímo pro dvě herečky Natálii Drabiščákovou a Veroniku Rašťákovou.

Během představení Starých holek je všechno tak trochu jinak. Začne to již tím, že jsou diváci usazeni na jeviště. Děj hry se pak odehrává v hledišti a na forbíně, čímž odpadá možnost jakýchkoli kulis. Zapojena je divákova fantazie částečně doplněna projekcemi na hrazení balkonu. Nečekejte však nic velkolepého, na úzkém pruhu zdiva se objeví jen větve stromů, hvězdná noc nebo ranní úsvit. Jde pouze o dotvoření atmosféry.

Doprovodná hudba evokuje staré grotesky z dob, kdy film byl ještě němý. Dojem, že jednu z nich právě sledujeme, umocní i strojené pohyby a gesta herce a hereček v momentech, kdy hraje tato hudba. I když jde však o grotesku, její příchuť je poněkud hořká.

Mili (Veronika Rašťáková) a Drahu (Natália Drabiščáková) jsou letité kamarádky a švagrové. Rozhodly se splnit úmluvu z doby, kdy jim bylo 17 let, a vyšplhat se na Mužského a přespat na něm. Samozřejmě se jedná o horu. Nedaleko se nachází Píčův statek, který také sehraje svou roli. Proč se rozhodly právě teď? V padesáti, na stará kolena? Obě totiž potřebují ve svém životě před něčím utéct. A obě si záhy uvědomí, že to nelze a že v klidu a tichu přírody budou vlastní myšlenky a svědomí dokonce znít ještě hlasitěji. Každá z dam má své vlastní potíže a traumata, které v groteskním podání ukrývají hluboký smutek.

Přestože je hra napsána na tělo pro dvě herečky, jež obě dostávají stejnou příležitost, přeci jen o něco víc exceluje Natália Drabiščáková. Je to dáno i její linkou – postava Drahu řeší svou matku, jež onemocněla Alzheimerem, a jde to s ní čím dál více z kopce. Smrt by v takovém případě byla vysvobozením, pro matku i Drahu. Případné pochyby je nejlepší probrat s dotyčnou osobou osobně, takže zatímco jsme neustále na Mužském, Drahu vede hovory se svou matkou (Kateřina Fixová) oděnou v noční košili. A právě tyto hovory, kdy matka podává naprosto nevyzpytatelné odpovědi na zásadní otázky, patří mezi nejlepší a nejhumornější chvíle představení, byť představa, že k podobným scénám dochází i ve skutečnosti, je tísnivá.

Starý holky mají větší potenciál, než by se na první pohled mohlo zdát. To, co se zpočátku jeví jako bezduchá humoreska, začne záhy nabírat směr a spád. O humorné ani dramatické chvíle není nouze a celé to nemusí skončit dobře. Ale ani špatně. To je opět ponecháno divákově fantazii.