„Ty jsi blázen!“ Věta, kterou jsem slyšela často poté, co jsem někomu řekla, že letím do Ruska a vydám se vlakem na Sibiř. V kontextu událostí, které se aktuálně v této zemi dějí, a především kvůli rozsáhlým požárům nedaleko oblasti, kam jsme spolu s Ruským klubem Olomouc mířili, vyvolalo moje rozhodnutí spoustu reakcí. Dobrodružná Transsibiřská magistrála mě však lákala a touha vidět nedotčenou přírodu v podobě magického jezera Bajkal a poznat realitu ruského každodenního života byla mnohem silnější než strach.
Krok jedna: vízum
K cestě do Ruska je potřeba vízum a že jde o proceduru značně komplikovanou, pochopíte z následujících řádků. Existuje několik druhů víz, které se dělí do různých kategorií podle účelu cesty, délky pobytu a počtu vstupů do země. Nám vyhovovalo jednovstupové turistické vízum, s nímž můžete na území Ruské federace pobývat maximálně 30 dní. Pro jeho vyřízení jsme potřebovali pas, kopii pasu, pozvání do Ruska, sjednané cestovní pojištění a fotografii na bílém pozadí starou maximálně půl roku. To já však zjistila pozdě a doložila jsem fotku starou roky tři. Sice mi to prošlo, ale nikomu jinému to rozhodně nedoporučuji, mohly by vám kvůli tomu vzniknout zbytečné komplikace a minimálně si tím ušetříte spoustu nervů, že kýžené vízum nakonec nedostanete.
Vízum jsme začali vyřizovat měsíc dopředu. Pro pozvání jsme využili tuto stránku, kde jsme vyplnili formulář a po uhrazení 450 korun nám dorazil požadovaný voucher na e-mail. Následně jsme se osobně obrátili na vízový servis v Brně, kde vízum vyhotoví do jednoho pracovního týdne. Celková cena včetně zvacího dopisu se vyšplhala na 2 300 korun.
Nekončící administrativa a kontroly
Misi získat vízum jsme úspěšně zvládli, a tak nám už nic nebránilo sednout na letadlo a odletět na moskevské letiště Šeremetěvo, kde následoval další administrativní proces. K pobytu na území Ruské federace je nutná také migrační karta, její získání už je však snadnější. Na letišti se postavíte do příslušné fronty, v duchu poprosíte všechny svaté, ve které věříte i nevěříte, aby se vás úředník na nic nevyptával, dvakrát se podepíšete, jednu kopii si necháte a konečně se můžete v Rusku svobodně pohybovat. Migrační karta je však důležitý dokument, jenž musíte mít neustále u sebe a který se při odjezdu vrací. Často se pak nachytáte, jak jen tak pro jistotu už po desáté za den kontrolujete, zda ji i s pasem opravdu máte s sebou. A ať už se v Rusku jedná o letiště, nádraží či metro, připravte se na neustálé kontroly. Detekční rámy a rentgeny zavazadel se postupně stanou rutinou.
Z letiště jsme se poté přepravili do centra Moskvy, kde jsme nasedli na metro a vystoupili ve stanici Komsomolskaja, jež se díky své barokní výzdobě v ruském hlavním městě řadí k těm nejhezčím. Tato stanice je situována na stejnojmenném náměstí, přezdívaném také Náměstí tří nádraží, jelikož se zde nachází Kazaňské, Leningradské a Jaroslavské nádraží. Z posledního jmenovaného vyjíždí vlaky putující po Transsibiřské magistrále a tam také směřovaly naše další kroky. Na Jaroslavském nádraží jsme si za 600 rublů (cca 200 korun) u společnosti Megafon pořídili ruskou SIM kartu s neomezenými daty na čtrnáct dní a v nedalekém obchodě nakoupili vodu a zásoby potravin. Dobrodružná cesta do Irkutsku dlouhá 5 194 kilometrů, protínající pět časových pásem a trvající tři dny, 14 hodin a 56 minut, mohla začít.
Vítejte na palubě Transsibu
Lístky na Transsibiřskou magistrálu jsme kupovali dva měsíce dopředu přes stránky Tutu.ru. Jedná se o ruskou obdobu českého IDOSu a čím dříve lístky koupíte, tím více budou levnější. My si zvolili obyčejný plackartnyj vagon – tedy vůz s otevřenými oddíly s místy k ležení. Lístek vyšel na 2 900 korun, a ačkoliv jsme se zpočátku obávali a přemýšleli, zda by vyšší třída s kupé nebyla lepší, nakonec se naše volba ukázala jako ta nejlepší možná. Pomohly nám k tomu i recenze na téže stránce. Ty jsou jak na celý vlak, tak na jednotlivé vagóny.
Od vlaku jsme raději nic neočekávali a když jsme v Moskvě nastoupili do posledního vagónu s pořadovým číslem šestnáct, byli jsme mile překvapeni. Každé lůžko mělo svoji zásuvku nebo USB port, nechyběla ani klimatizace a dva milí průvodčí – Sergej a Roman, kteří měli náš vůz na starost – ho udržovali v čistotě. Náš domov se na pár dní zmenšil na prostor s minimem soukromí, kde na jednom konci byl záchod, na druhém samovar a někde mezi 54 spolucestujícími se ukrývala postel.
Život na kolejích
Ačkoliv to může znít banálně, největší problém nám dělala orientace v čase. Vlak se totiž řídí podle moskevského času, nám však postupně v jednotlivých časových pásmech zmizelo pět hodin a když jsme chtěli dopočítat, za jak dlouho budeme na některé zastávce, častokrát se z toho stala neřešitelná matematická rovnice. Jedno jsme ale věděli jistě: cesta se 67 zastávkami utekla až neuvěřitelně rychle. Pokud se na Transsibiřskou magistrálu vydáte, rozlučte se v Moskvě se signálem. Na ten narazíte pouze na zastávkách, na kterých se ale ve většině případech stojí jenom minutu nebo dvě. Dlouhé zastávky trvající necelou hodinu jsou pouze v Jekatěrinburgu a Novosibirsku. Tam jsme čas využili na dokoupení zásob vody a potravin, a také rychlou prohlídku okolí nádražní budovy. V našem vagónu, ba dokonce i v celém vlaku, jsme byli jediní turisté, zbytek cestujících tvořili Rusové cestující z jednoho města do druhého, pro něž jsou dlouhé přesuny vlakem rutinní záležitostí. Fakt, že nejsme zdejší, rozeznal každý okamžitě.
Možná také díky tomu, že s výjimkou jídelního vozu je na palubě vlaku zakázáno pít alkohol, což naprostá drtivá většina místních dodržovala. U nás to tak úplně neplatilo, nicméně průvodčí přivřeli oči a když kolem nás procházeli, často prohodili ,,Za zdarovje!“, tedy ,,Na zdraví!“. Kolem deváté hodiny večer však zhasla světla, a to byl pokyn pro uložení se ke spánku. Co se týká stravy, náš jídelníček tvořily především instantní kaše a polévky, avšak na zastávkách v Jekatěrinburgu a Novosibirsku byla možnost koupit si cokoliv, po čem jste zrovna zatoužili – od fast foodu v Burger Kingu až po čerstvé ovoce a pečivo. Co by to ale bylo za výlet do Ruska, kdybychom neokusili něco z místní kuchyně? Zdejší sice často vtipkují, že Ruská federace žádnou svoji kuchyni nemá, my si však v jídelním voze neodpustili boršč a také pirožky plněné vajíčkem, bramborou, či zelím za 55 rublů (cca 20 korun). Na některých stanicích navíc čekají babušky, které nabízí nepřeberné množství všeho, na co si zrovna vzpomenete.
Napříč nekonečnou tajgou
Každý, kdo někdy viděl Mrazíka, si určitě vybaví scénu, jak jde Nastěnka k jezeru zalévat suchý pařez, kde následně potká Ivana, kterého přemění Dědeček Hříbeček v medvěda. Kdybych kdekoliv po cestě pořídila fotku a tvrdila vám, že právě tady se tato scéna natáčela, nenašel by se nikdo, kdo by neuvěřil. Nekonečná ruská tajga, jíž jsme projížděli, vypadala totiž pořád stejně – přesně tak jako v Mrazíkovi. Břízy všude, kam až oko dohlédlo. Jen tu a tam se za okny mihla vesnička tvořená nuznými dřevěnými domečky, či paneláková zástavba na okraji některého z větších měst.
Na život ve vlaku jsme si lehce navykli, občas jsme si čas krátili hraním karet či čtením, a když jsme dorazili do naší cílové stanice Irkutsk, bylo nám až líto, že nepokračujeme na konečnou do Vladivostoku. Na nás však čekalo město rozkládající se na březích řeky Angary a následně fascinující jezero Bajkal. O tom už ale příště.
