Minulý pátek začaly bagry okusovat budovy Transgasu kousek od Národního muzea v Praze. Skončila dvouletá správní tahanice a Praha tak přichází o další zajímavý objekt.

Transgas

Komplex Transgasu vznikl v 70. letech 20. století jako soubor budov sloužících několika účelům. Především je zde budova dispečinku tranzitního plynovodu sloužícího pro transport sovětského zemního plynu zemím ve střední Evropě. V ní byl umístěn počítač (tou dobou to nebyla krabice pod stolem, ale stroj zvící menší tělocvičny – byť mnohem větší výpočetní výkon dneska mají i telefony), který bylo potřeba důsledně odizolovat od vibrací z železničních tunelů, které vedou přímo pod budovou, a tak byl celý prostor dispečinku vynesen nad terén na vzpěrách a zatížen fasádou z 18 000 žulových dlažebních kostek.

Dále je zde dvojice věžáků s fásádou ze skla a předkorodované ocele Atmofix, v nichž sídlilo svého času Federální ministerstvo paliv a energetiky. Komplex dotváří odstupňovaná kancelářská budova postavená jako sídlo Světové odborové organizace (ta se ale bourat nebude). To celé doplňuje plynovodní potrubí použité pro spojovací koridory mezi budovami, i jako zábradlí v exteriéru, betonová kašna, původně korunovaná levitující koulí a samozřejmě i špičkově vybavené interiéry. Autory Transgasu jsou Václav Aulický, Jiří Eisenreich, Ivo Loos, Jindřich Malátek a Jan Fišer.

Transgas byl postaven v eklektickém mixu několika stavebních stylů, z nichž bývá nejčastěji zmiňován brutalismus. Je fakt, že stavby z té doby nemusejí být na první pohled „krásné“, do svého okolí vstupují radikálně, někdy až trochu násilně a člověk si k nim musí najít cestu – ale to se dá říct o spoustě moderních uměleckých děl. Desetiletí zanedbávané údržby na kráse nepřidají žádné stavbě. O tom, že budovy jako Transgas byly zcela v kontextu soudobé světové architektury, se můžete přesvědčit sami, pokud vyrazíte na cesty – například oceňovaná budova opery v Sydney nebo Centre Georges-Pompidou v Paříži jsou turistické taháky. Třeba by se jím brzo stal i Transgas. Bohužel nestane.

Transgas možná není prvoplánově „krásný“, ale určitě je jedinečný – architektonicky, urbanisticky i technicky – a to nejen v rámci České republiky, ale celosvětově. Přesto teď začala jeho demolice. Jak je to možné?

Bohužel, brutalismus se u nás trefil zrovna do nešťastného období normalizace, kdy sovětskou invazí podpořené vedení KSČ notně utáhlo šrouby: stavby z té doby získaly en-bloc nálepku „hnusný komunistický baráky“ a byly šmahem odsouzeny, veřejností i částí odborné obce. V tomto případě pak symbolický ortel nad Transgasem podepsal bývalý ministr kultury Daniel Herman, který přes protesty odborníků osobně přerušil přezkumné řízení o udělení památkové ochrany a tím otevřel cestu vedoucí až k demoličnímu výměru.

Transgas

Druhým hřebíčkem do rakve Transgasu je jeho poloha v centru Prahy. Ceny za čtvereční metr kancelářské plochy zde dosahují astronomické výše a pro majitele je proto ekonomicky nadmíru výhodné zlikvidovat prostorově velkorysý komplex budov a nahradit ho stavbami, do kterých se těch čtverečních metrů vejde podstatně víc. Že Praha přijde o architektonický unikát a uvolněnou plochu pravděpodobně zaplní nenápaditý a zaměnitelný komerční skleník? Koho by to pálilo, hlavně když to bude vydělávat. Ostatně, kulturní památka to není, tak co…

Podobně smutný osud už v minulých letech potkal další významné brutalistní stavby nejen v Praze. Není to tak dlouho, co zmizel dejvický hotel Praha, svého času postavený „stranou a vládou“ pro zahraniční delegace. Byl koncipován jako výkladní skříň československého designu, a proto byl nabitý špičkovou architekturou i (nejen užitým) uměním. Mezi dejvickými vilkami vypadala mohutná pětipatrová hradba hotelu poněkud nepřístojně, ale z druhé strany jeho podlaží ladně kopírovala svažující se terén a tím tato stavba předběhla styl organické architektury o desetiletí. Bohužel, tento hotel si přes jednu ze firem z holdingu PPF koupil majitel sousední vily, údajně nejbohatší Čech Petr Kellner a obratem začal připravovat demolici. Návrh na památkovou ochranu neuspěl – ministerstvo řízení odmítlo vůbec zahájit. Hotel byl zbourán v roce 2014 a teď je na jeho místě oplocený soukromý park. Několik umělecky významných prvků z interiéru – například lustr od předního uměleckého skláře Stanislava Libenského – skončilo v depozitáři.

Transgas

Liberec. Město na severu, které architektonicky od 60. let výrazně ovlivňovala skupina architektů v čele s Karlem Hubáčkem, nazvaná SIAL. Jejím nejvýraznějším dílem je Hubáčkův hotel a televizní vysílač na vrcholu Ještědu nad městem. Stavba, která geniálně navazuje na siluetu výrazné hory (mimochodem, architektonickou soutěž vyhrál odvážný Hubáčkův návrh, přestože nerespektoval jednu z podmínek – hotel a vysílač měly být dvě stavby), se stala symbolem města a je oceňována jako jedna z nejlepších i nejkrásnějších staveb 20. století.

Nejen u nás, ale i ve světě. Hotel na Ještědu doplňoval stejnojmenný obchodní dům dole ve městě. Soubor tří tvarově i barevně (kombinace předkorodované oceli a žlutých kachliček) výrazných obchodních pavilonů propojených společnými sklady a terasami ale nevyhovoval společnosti Tesco, a tak byl v roce 2009 demolován. Jak jinak, demolici předcházel neúspěšný pokus o vyhlášení památkové ochrany – opět s tím, že odborné komise ministerstva ochranu doporučily.

Na jeho místě vyrostlo nové, v Liberci několikáté, nákupní centrum. Mohutná krabice, která se brutálně rozvalila na celé uvolněné ploše, se svým okolím kromě reklamy nekomunikuje nijak, protože všechno podstatné se stejně děje uvnitř.

Tři stavby se stejným osudem. Ukazují na systémové problémy v české památkové péči. Stavby z druhé poloviny 20. století jsou často považovány za ne dost staré na to, aby byly vyhlašovány kulturními památkami. Nesou nezasloužený punc režimu, který vládl v době jejich vzniku (přestože jejich autorům často ten samý režim značně znepříjemňoval život i práci). Často stojí v cestě partikulárních zájmů svých majitelů a adaptace pro nové využití by si vyžádala nemalou investici i trochu odvahy a invence.

Odborná stanoviska v úředním řízení nejsou závazná, takže kvalifikovaný názor odborníků může šmahem přebít, často legračně zdůvodněný, laický názor úředníka či ministra. A tak se stalo, že celá vrstva české architektury postupně mizí v čelistech hydraulických nůžek a buldozerů. Přitom o tom, co je nahrazuje (pokud je vůbec něco nahrazuje), se dá říct mnohé, ale rozhodně je jisté, že za nimi nebudou jezdit davy fanoušků a obdivovatelů. Ať už je to kancelářský skleník, nebo pevnost konzumu.

Transgas

Poslední zvrat v kauze Transgasu se odehrává právě teď. Současný majitel oznámil, že bude prodávat svá aktiva v Praze, včetně Transgasu. Zájem o koupi oznámil i pražský magistrát; bohužel cena, kterou majitel požaduje, není pro město reálně dosažitelná. Jednání pokračují, demolice také. Prázdný stavební pozemek v centru Prahy má totiž momentálně větší cenu, než unikátní a mnohými odborníky obdivovaný soubor staveb.