Ludvík Vaculík byl jistě jedním z našich nejosobitějších literátů. Byl spisovatelem i novinářem, posléze disidentem a po celý svůj život bystrým komentátorem aktuálního dění, které posuzoval s nadhledem člověka obohaceného o zkušenost dětství stráveného na vesnici. Z toho, co by mohlo znamenat hendikep, dokázal vytěžit vlastní pohled na svět, který bohatě zúročil ve svém díle.
Na počátku své životní dráhy vstoupil do KSČ a právě v románu Sekyra vydaného v polovině šedesátých let 20. století se zamýšlí nad proměnami života a to nejen toho vesnického, které změna režimu přinesla. Vaculík se ovšem pohybuje důsledně na osobní rovině, čerpá z vlastních zkušeností. Dospívající a pak i dospělý Ludvík si především vyjasňuje vztah ke svému otci. Nesmírně silné osobnosti, ke které zprvu vzhlíží jako k muži, který se nedal zlomit nuznými poměry. Je pro něho vzorem, ale začíná rozeznávat také jeho stinné stránky. Tata je nejen frajer, který si vždycky ví rady, ale taky prchlivec neváhající se rozkřiknout na rodinu, pokud mu není něco po chuti.
Komunistické autoritářství se v příběhu ztělesňuje především v jeho postavě. Po „vítězném únoru“ se otec stane stranickým funkcionářem a jeho tvrdohlavé přesvědčení o nutnosti vypořádat se s třídními nepřáteli a vybudovat novou socialistickou společnost jen prohloubí jeho sklony k panovačnosti a popudlivosti. Příběh vztahu otce a syna se odehrává na pozadí dramatických dějů rozkulačování, na kterém se otec jako předseda národního výboru aktivně podílel. Sedláky bylo nutné přinutit ke vstupu do JZD i proti jejich vůli, protože jinak, jak autor vtipně poznamenává, by jedinými družstevníky byli „hospodáři“ jako místní poštmistr nebo učitel.
Vaculík se celý život snažil vzpírat tomu, aby dělal to, co se od něj očekávalo. Ať už byl redaktorem nebo disidentem, vždycky si šel pokud možno vlastní cestou. Podobné je to i s jeho texty. Vnutit jim divadelní tvar není vůbec jednoduché. V románu Sekyra je vypravěčem syn Ludvík. On nás seznamuje s událostmi, svět vnímáme jeho očima. Přeneseno na jeviště to znamená, že zdaleka nejvíc textu má právě on. Ostatní postavy vytvářejí spíš pozadí. Kromě otce samozřejmě, protože děj se točí z větší části kolem něj.
Inscenace se dost spoléhá na text slavného autora. Není divu. Je výrazný a dokáže přitáhnout divákovu pozornost. Zároveň ale má tendenci vystačit si sám a dění na jevišti příliš nerozhýbe. Naproti tomu bylo vtipné využití motivu klukovských her na indiány, ke kterému se děj několikrát vrací. To se částečně promítnulo do kostýmů i gest některých postav, které tím posouvaly příběh do lehce absurdní roviny, což je v souladu s Vaculíkovou hravou poetikou.
Scéna zaujme množstvím rekvizit, které často upomínají na minulost. Autentické jsou špinavé lampy pouličního osvětlení nebo dětská průlezka. Vzhledem k tomu, jak výraznými prvky jsou, ne vždy najdou adekvátní využití v ději. Nebo jsou využívány k opakované akci, jako je šplhání po krumpáčích zaseknutých do dřevěné stěny. Opakování na jedné straně může navodit pocit fádnosti vesnického života nebo života vůbec, ale zároveň přece jen poněkud ukolébává divákovu pozornost.
Skvěle byl zvolen představitel hlavní role syna Ludvíka Zdeněk Trčálek. Už typem postavy se autorovi literární předlohy blížil. V hereckém projevu byl rozvážný a uměřený. Jiří Miroslav Valůšek v roli Ludvíkova otce se jevil jako jeho protiklad. Působivě ztvárňoval temperamentního a místy poněkud nevypočitatelného tatu. Isabela Smečka jako Ludvíkova maminka se dobře vyrovnala s nutností představit postavu jako sice zastiňovanou svým chlapáckým mužem, ale přitom také schopnou stát si za svým.
DIVADLO: SEKYRA
Autor: Ludvík Vaculík
Režie: Břetislav Rychlík
Dramaturgie: Milo Juráni; Anna Prstková
Scéna: Jan Štěpánek
Kostýmy: Markéta Sládečková
Hudba: Petr Hromádka a Petr Mička
Hrají: Zdeněk Trčálek j.h., Jan Vaculík j.h., Jiří Miroslav Valůšek, Isabela Smečka j.h., Jáchym Sůra, Magdalena Kuntová, Cyril Drozda, Naďa Kovářová j.h., Radim Chyba, Miloslav Maršálek
Autor fotogtrafií: Marek Malůšek
Premiéra: 1. 3. 2025
–> HaDivadlo
