Výstava VOAYER skoro vypadá jako zhmotnění představ dominantního muže. Kolikrát četl povídky na různých BDSM serverech o tom, jak nakupuje otrokyně na dražbách? Nebo o tom, jak se prochází temnými místnostmi, kde jsou nahé dívky vystavené jako zboží? Musí strpět vše. Stačí si vybrat a odvést si ji do své mučírny.

V dlouhé historii lidstva balancujeme mezi zhýralou nestoudností a upjatým puritánstvím. Několikrát za posledních 2 500 let bylo docela běžné, že se nahé ženy vystavovaly na ulicích (nebo alespoň bez problémů odhalovaly prsa), a na druhou stranu o pár století později bylo i odhalení kotníku chápáno jako nestoudnost.

Dnes vám sice za odhalenou bradavku ženského ňadra zablokují facebookový účet, ale zároveň je na pár kliknutí k dispozici ten nejdrsnější sex, jaký si ani autorka Padesáti odstínů šedi neumí představit (což není tak těžké, protože soudě podle jejích textů toho o BDSM ví více i děti v posledním ročníku jeslí).

Hledání hranice

Nemá cenu si nalhávat, že ani ta největší úchylka si nenajde na internetu své uspokojení. Někdy je to v jeho legální části, někdy už v té šedé až temné. Ale pokud vám o to jde, určitě si cestu ke svému oblíbenému typu erotiky najdete. Dokonce i ty otrokyně se dají koupit, když víte kde (a máte dost peněz).

Moderní umění rádo šokuje, ovšem v internetovém světě přesyceném sexem je to dost složité. Je výstava Voayer pokusem dostat se co nejblíže k pomyslné hranici možného? Je to pořád umění? Nebo je to jen nechutná prezentace ženy jako zboží? Vždyť i o modelkách se mluví jako o exponátech.

Projít černým závěsem oddělujícím okolní svět od výstavních prostor znamená vkročit do světa, kde se nebudete zřejmě cítit úplně komfortně. Pokud jste čistokrevný dominant (pozor, nemluvím o sadistech), pak si možná budete užívat o něco více. Ne proto, že drtivá většina modelek je naaranžována do značně submisivních pozic a většinou jsou spoutané.

Ale ony zvláštní vibrace ponížení, jistého podvolení se osudu, vám zřejmě zrychlí dech. Je pravda, že tvůrci výstavy vám zážitek trochu kazí, když většině z těchto submisivně naaranžovaných dívek dají do ruky důtky či bičíky, abyste trochu zapochybovali, co jsou vlastně zač. Asi nejabsurdněji působí modelka spoutaná v kleci držící bičík a snažící se jím švihat svázanýma rukama. No budiž, dokonalost neexistuje, a možná to pro běžného návštěvníka působí vzrušivě.

Ve třech patrech Galerie Tančícího domu nečekejte žádné triky ani kašírování. Na každém podlaží čeká tři až pět dívek, celkem si můžete užít hodně blízkého pohledu na dvanáct až čtrnáct dívek. Každý den výstavy se mění, stejně jako pozice, ve kterých je vidíte. Ale co je nejdůležitější, vidíte je skutečně zblízka. Tady nejsou provazy, neprůstřelná skla či mříže. Dívky jsou pár centimetrů od vás. Dobré poloviny z nich se můžete dotýkat – stačí si vzít silikonovou rukavici a tělo dívky je vám k dispozici. Zakázáno je dráždění a průniky, ale jinak není žádná část těla tabu. Jak se vám to líbí?

Drsní bodyguardi

Zajímavé je sledovat i reakce samotných dívek. Zejména těch, které jsou k dispozici dotekům návštěvníků. Některé jako by nechávaly vše plynout s ostentativním nadhledem, některé dávají znuděně najevo převahu (protože kdo skutečně vládne – Faraon, či otrokyně?), ale najdete i takové, které si to viditelně užívají. Skutečně reagují na doteky cizích mužů a žen, užívají si anonymity zakrytého obličeje a zájmu, který přitahují. Že by se pořadatelům podařilo nalákat skutečné subinky?

Za co je potřeba ovšem autora téhle prezentace pochválit, je jejich výběr. Neomezil se na jeden typ dívek. Snad každý muž zde musí najít dívku, které ho zaujme – úplně vyhublé s téměř chlapeckými prsy, ale i ženy plnějších tvarů (nikoli tlusté, samozřejmě). Bez debaty je ale v tomto směru nač se dívat, a možná si řada z mužů uvědomí, jak krásné umí být ženské tělo téměř v jakékoli podobě. Ostatně umíte si něco podobného představit opačně? Chtěl by to vůbec někdo vidět?

„Každá žena má právo na orgasmus…“ říká dekadentní fotograf Petr Jedinák

Kdo trochu kazí atmosféru, jsou všudypřítomní bodyguardi. Samozřejmě, že o bezpečnost dívek je potřeba dbát a je logické, že každá má hned u sebe ochránce. Vždyť na výstavu může přijít kdokoli. Na druhou stranu zřejmě ochranku výstavy Voayer hledali organizátoři v těch nejhorších nočních klubech a podnicích. Možná, že se snaží tvářit jako členové mexického vražedného gangu, ale chovají se… no prostě jako vyhazovači v bordelu.

I usměrnit návštěvníky jde určitě (aspoň většinou) slušně a s elegancí. V každém případě, pokud si chcete tuhle výstavu opravdu užít, zkuste po vstupu odhadnout, kam zamíří většina návštěvníků a běžte jinam. Jsou tu tři patra, pokud najdete to s nejmenším počtem lidí, nejenže si přece jen více užijete erotický náboj, ale i ta ochranka bude méně nervózní.

Umění? Asi těžko

Aniž bychom se chtěli organizátorů jakkoli dotknout, a s přiznáním, že autor tohoto textu prostě moderní umění nechápe, přiznejme si, že považovat výstavu „skutečně nahých žen“ za uměleckou instalaci by bylo trochu nabubřelé. To už bychom mohli vyzdvihovat Roccovo herecké umění v jeho filmech. Na druhou stranu, stejně tak falešné by bylo obviňovat autory z nechutnosti a obscénnosti. Ani jedno z toho Voayer není.

Recenze: To je přece Rocco! 

Je to hodně specifický a hraniční, ale stále akceptovatelný hold ženské kráse. I když hranici umění zřejmě překračuje, do oblasti porna nezabředává nijak hluboko, spíše naopak. I ona atmosféra BDSM je mnohem blíže Padesáti odstínů než toho, co před lety vybudovala legenda české BDSM scény Valášek Altair.

Návštěvu asi nezvládne úplně každý, ale pokud dokážete otevřít mysl, možná nechat promlouvat to zvíře ve vašem nitru, čeká na vás skutečně nevšední zážitek, který si jen tak nezopakujete. A abychom nezapomněli, pro dominanty, které jsme na úvod nalákali – dívky si odsud odvést nemůžete, ani si je koupit (a ano, v některých případech je to opravdu škoda).

 

Autor fotografií: Jan Líbal