Jan Šibík se reportážní fotografii věnuje přes čtvrt století, podnikl okolo 250 výprav. Skrze objektiv zaznamenává přírodní katastrofy, válečné konflikty, reflektuje sociální témata. Výstava, která probíhá až do 3. dubna v pražské Staroměstské radnici, je průřezem posledních deseti let jeho tvorby. Šibík pro expozici vybral 100 fotografií z dvanácti reportáží. V současnosti připravuje i obrazovou knihu, která ponese stejný název, tedy Deset let.
Svět prošel v poslední době velkými změnami. Události, které se dříve stávaly na jiných kontinentech, se najednou dějí i v Evropě – únosy, teroristické útoky, pokusy o svržení režimu. A Jan Šibík tyto události prožívá z bezprostřední blízkosti. Projít si výstavu samotnou je už samo o sobě mimořádným zážitkem, my však měli to štěstí, že jsme do radnice dorazili na komentovanou prohlídku s panem Šibíkem osobně. U každé z reportáží se na chvíli zastavil, řekl pár slov o situaci a jak probíhalo samotné focení. O strachu v Severní Koreji, o popelu a nelibosti hotelového personálu na Ukrajině, o mrtvolném puchu na Filipínách. A my, okolostojící, hltali každé jeho slovo, i když nám po zádech z jeho vyprávění místy přebíhal mráz.
Nejvíce jsme se dozvěděli o jeho návštěvě Severní Koreje, která je tak nedemokratická, že Kuba vedle ní působí jako bašta svobody. V této zemi není možné fotografovat, přesto na nás ze stěn shlíželo okolo deseti snímků. Jan Šibík se do země vydal jako turista, neboť i sem se pořádají zájezdy. Program je sice dopředu naplánován a turisté jsou pod dozorem, Šibík však objevil díru v systému a využil cesty vlakem pro pořízení svých fotografií. Mohli jsme se tak pozastavit například nad absurditou dopravního policisty uprostřed prázdné křižovatky, neboť v KLDR mohou vlastnit soukromé vozidlo jen vojenští a vládní představitelé.
Zajímavé vyprávění provázelo také reportáž z Nairobi, ze slumu Kibera. Jeden z největších slumů, v němž žije – nebo spíše přežívá – 800 000 lidí. Prostitutky, v drtivé většině nakažené virem HIV, zde poskytují sex lidem ze slumu za jeden dolar. Víc nemůžou dát a víc by za styk s nimi ani nikdo nezaplatil… V přízemí radnice si díky Šibíkovým fotografiím připomenete i nepokoje v Bangkoku z roku 2010, demonstraci v Istanbulu v roce 2013 nebo ukrajinskou revoluci. A také událost, která v části arabského světa rezonuje dodnes – arabské jaro. Protirežimní nálady v celé severní Africe vedly ke svržení několika vlád, mimo jiné i v Egyptě a Lybii. Na tomto místě se Šibík zamyslel nad tím, jak revoluce v těchto zemích vlastně nepřinesla žádné výsledky. Podle něj jsou principy demokracie nepřenositelné a v podstatě tyto země ničíme tím, že jim nutíme západní hodnoty. Po svržení diktatury se podmínky v žádné ze zemí buď nezměnily, nebo naopak ještě o něco zhoršily jako například v Tunisu, který v současné době značně tápe ohledně své budoucnosti.
V prvním patře nás uvítaly reportáže z přírodních katastrof – zemětřesení na Haiti z roku 2010 a tajfun na Filipínách v roce 2013. V souvislosti s Filipínami hovořil Šibík o mrtvolném puchu, který byl všudypřítomný – v horkém a vlhkém podnebí se mrtvoly pod sutinami rozkládaly rychleji. Reportáž z Haiti pak doprovodil vyprávěním o útěku vězňů ze zemětřesením zničené věznice, o rabování a o shrnování mrtvol na hromadu bagrem. To Šibík označil za jeden z nejbrutálnějších zážitků, jichž byl svědkem. Reportáž z největšího romského ghetta ve střední Evropě, ze slovenských Košic, ve mně zanechala dojem, že i zde došlo k přírodní katastrofě. Bezútěšný stav domů, odpadky na každé fotografii a přesto v tom všem živořící lidé. Výstavu uzavírala trojice reportáží z uprchlické krize, která dodnes zmítá emocemi obyvatel Evropy.
Ačkoli výstava ukazuje pouhý zlomek Šibíkových reportáží, určitě doporučuji na ni zajít. Syrové fotografie, za nimiž se skrývají zoufale smutné lidské osudy. A rozhodně se nebojte, že bez výkladu samotného autora budete ztraceni. Musíme totiž pochválit i tvůrce popisků k jednotlivým reportážím i fotografiím samotným. Jsou vševypovídající, přesně vás uvedou do kontextu a nenechají vás na pochybách, co se na fotografii odehrává. A bude vám z toho běhat mráz po zádech stejně jako nám při Šibíkově vyprávění. Čas máte do 3. dubna, výstava je otevřená denně od 10:00 hodin do 19:00 hodin.
