Ladies no Gentlemen: Sebevědomí se ukrývá na dámských záchodech

Divadlo Na zábradlí uvedlo novou inscenaci režiséra Davida Jařaba, který je zároveň i autorem textu. Ladies no Gentlemen otevírají choulostivé a nepříliš příjemné, nicméně však – vzhledem ke statistikám – důležité téma domácího násilí a podřízeného postavení žen. Premiéra se nemohla konat v symboličtější den – v pátek 8. března, na Mezinárodní den žen.

Ne, na tomto místě nebudeme debatovat o tom, zda oběť mohla domácímu násilí zabránit, proč si některé ženy nechají něco takového líbit a zda kampaň MeToo nepřerostla v přehnanou hysterii. Nyní zkrátka přijměme fakt, že domácí násilí se děje a že to není nic hezkého, i když nemusí zanechávat fyzické důkazy.

Ve své inscenaci se David Jařab zamýšlí nad stereotypy naší společnosti, ale také nad naší lhostejností vůči nim. Jařab upozorňuje, že na utváření (patriarchální) společnosti participují ženy stejně jako muži. Není tak jednoznačně možné říci, kdo je na vině, a Jařab ani nemá v úmyslu nějaké odpovědi divákům předkládat. V Ladies no Gentlemen nabízí jen látku k zamyšlení.

Vše se odehrává na dámských toaletách luxusního podniku (absolutní kvalita). Zatímco v hlavním sále se významní potentáti chystají na udělování cen a sekretářky na poslední chvíli ladí výzdobu darů, to pravé drama nás čeká právě zde, mezi čtyřmi kabinkami.

Alice se na záchodech skrývá před svým manželem Robertem, není jí to ale nic platné. Robert ji najde a začne jí vyčítat, že flirtuje s cizími muži, že ho ponižuje a že celkově nedbá Robertových citů a záměrně je zraňuje. Nezapomene přitom dodat, jak velkou měl pravdu Alicin otec, když tvrdil, že je jeho dcera k ničemu.

Následně Robert Alici nejen zbije, ale ještě znásilní. Jenže Alice není jediná, kdo se na záchodcích ukrývá. Je tu ještě Hana a Hana má v kabelce pistoli.

Nad mrtvým tělem se postupně sejdou tři ženy – Alice, Hana a Marta. Každá z nich v ležící postavě spatřuje vlastní traumata – Hanina matka vždy upřednostňovala svého syna, kterému prošlo i týrání vlastní sestry, Martě se i přes veškerou snahu a lásku vymkl z kontroly její syn. Všechny o sobě hovoří ve třetí osobě, nezúčastněně, nesebevědomě a jako by se jich daná věc ani netýkala.

Pak ale vstoupí Darina, uklízečka, která má na život poměrně jasný názor: „Některý chlapi jsou pakáž a potřebujou přes držku. A ženský musej držet pospolu, protože ty kurvy chlupatý taky držej pospolu.“

Díky ní ostatní ženy najdou odvahu i o sobě mluvit v první osobě a poprvé za celou dobu říct „já“. Bohužel netuší, že mezi „kurvy chlupatý“ Darina určitě nepočítá svého synka, mamánka, kterému by odpustila i to, že bije vlastní ženu. A pak se muži nemají cítit jako páni tvorstva…

Jařabovi se podařilo téma zpracovat citlivě, umírněně a bez zbytečných soudů a rádoby šokujících prvků. Musím se ovšem ptát, zda by v tomto případě nebyla výraznější kontroverze na místě, aby dodala tématu na důrazu.

Nebo má právě téměř lhostejné vyznění inscenace upozornit na naši vlastní lhostejnost a otupělost vůči dění ve společnosti? Na to si bude muset každý divák odpovědět sám.