Kolektiv česko-vietnamské performerky Nhung Dang uvádí v pražském Studiu Hrdinů projekt Motherland, inscenaci na pomezí současného tance a objektového divadla. Jevištní tvar zachycuje možné podoby vztahu rodičky (rodiče) k čerstvě narozenému dítěti, dále její (jeho) vztah k vlastní rodičovské roli, motiv vzájemného sdílení rodičovské zkušenosti i odkazy na plození u jiných druhů v živočišné říši.
Trojice performerů (Nhung Dang, Natalie Tun, Taro Troupe) divákům předkládá sérii scénických obrazů či představ, v rámci nichž není podstatná dějovost (tak jak ji známe u činohry), nýbrž vyjádření takřka elementárních vztahů těch, kteří začali utvářet rodinu – a snad také jevištní zhmotnění jejich vnitřních procesů. Vedle taneční složky zde hrají významnou roli také tvůrčí práce s objektem (převážně s igelitem červené barvy) i použití kostýmu. Jen tu a tam zazní slovní komentář, zprostředkovávající divákům dílčí myšlenky, které by nebylo možné vyjádřit jiným způsobem.
Inscenace nabízí poměrně široké možnosti interpretace toho, čemu přihlížíme, v čemž spočívá její hlavní, zvláštní kouzlo. Jednotlivé obrazy nám zpravidla vyjeví právě tolik, kolik potřebujeme k pochopení jejich základních opěrných bodů. Odtud jsme pak odkázáni na vlastní imaginaci. Z mého pohledu například červený igelit nejprve představuje ochranný předěl mezi bezpečím, které pro dítě představuje matka, a vnějším světem (může jít o lůno, ale i o následné matčino objetí). Posléze se igelit stává samotným dítětem, entitou, kterou matka postupně „formuje“ (performerka se snaží igelitu-dítěti dát ustálený tvar, který se tomu však vzpouzí). Po spuštění větráku se igelit opět otevírá a div že neulétne, což zase může odrážet úzkost rodiče ze ztráty kontroly. Tímto se ovšem nepokouším tvrdit, jak mají být určité prvky čteny; chci pouze poukázat na kreativitu a bohatost uměleckého výrazu inscenace. Každému diváku budou jednotlivé motivy jistě evokovat diametrálně odlišné asociace, což je, jak se zdá, ideální scénář. A zřejmě i záměr inscenátorů – individualita diváckého prožitku je v případě této inscenace stejně cenná, jako individuální zkušenosti těch, kteří se stávají rodiči.
Dalším výrazným prvkem je téma harmonie. Na jevišti je možné pozorovat stavy harmonie a disharmonie mezi dvěma i více bytostmi, harmonie a disharmonie uvnitř jedince či lidskou snahu o dosažení harmonie s přírodními rytmy. Pomalejší, soustředěné tempo inscenace vytváří jakousi meditativní atmosféru, v níž můžeme s performery intenzivně prožívat každé jejich gesto, každý konflikt, kontrast a nejistotu, které zase střídají okamžiky pokoje a souladu.
I ti, kteří děti nemají, se tak mohou přibližně na hodinu stát hypotetickými rodiči – a to ve vstřícném prostředí, kde je možno sdílet vlastní prožitek s dalšími lidmi. Inscenátoři navíc divákům nabízejí možnost přijít do divadla i s dětmi a svěřit je provozovatelce dětského koutku zřízeného ve foyer, takže není třeba kvůli návštěvě představení obstarávat hlídání. Je nicméně nutné vyplnit v takovém případě registraci na stránkách Studia Hrdinů.
Pohybové kreace performerů jsou jednou významově konkrétnější, podruhé abstraktnější. Hlavním měřítkem kvality taneční složky je, že tato vytrvale generuje silné dojmy, které fungují jako spouštěč divákovy představivosti. K tomu rovněž přispívá důmyslná objektová režie Anny Wolszczak i kostýmy Ľudmily Bubánové, které se stávají organickou součástí uměleckého procesu. Budí živý zájem jak o možné významy využití daných předmětů, tak o fyzické možnosti použitých materiálů. Podněcují ve vás chuť k tomu, abyste se jich sami dotkli. Nelze rovněž pominout ambientní hudbu a text monologů od Sammyho Metcalfea, které diváka ještě více vtahují do atmosféry podivuhodného místa, nazvaného Motherland.
DIVADLO: MOTHERLAND
Koncept: Nhung Dang
Hudba, text: Sammy Metcalfe
Objektová spolupráce: Anna Wolszczak
Pohybová spolupráce: Nhung Dang, Taro Troupe
Kostýmy: Ľudmila Bubánová
Dramaturgická konzultace: Carolina Arandia
Účinkují: Taro Troupe, Nhung Dang, Natalie Tun
Pemiéra: 22. 1. 2025, Studio Hrdinů
–> Pražské studio hrdinů
