Krev není voda. Bratři Karamazovi v Hradci Králové

Klicperovo divadlo začátkem roku opět uvítalo režisérské duo SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), které s herci nazkoušelo další ruskou klasiku, Dostojevského Bratry Karamazovy. Režiséři se obklopili svými již tradičními spolupracovníky, a tak inscenace nese jejich naprosto zřetelný rukopis.

Dostojevský původně zamýšlel velkolepý několikadílný opus, který měl vrcholit románem Život velikého hříšníka. Později se rozhodl svůj záměr uskromnit a vydat díly dva. Naneštěstí se k napsání druhé části, jež se měla odehrávat 13 let po té první, již nedostal, zemřel. Z velkolepých plánů tak zbyli jen Bratři Karamazovi. Román byl vydán roku 1880, ale dobové zkazky nám napovídají, že Dostojevský na něm pracoval již od 60. let 19. století.

Jedním ze základních témat románu je otcovství. Můžeme se jen dohadovat, nakolik se zde Dostojevský vypořádává sám se svým otcem, určitou podobu však lze nalézt – jeho otec byl alkoholik a tyran a byl zavražděn vlastními nevolníky, když bylo Dostojevskému 16 let. Románoví bratři nejsou ze svého prostopášného otce vůbec nadšeni, nejméně pak Míťa, který se s ním musí dělit o Grušeňku. Jenže krev není voda, a tak všichni tři (až čtyři) synové jsou přehlídkou pokřivených charakterů. Rváč a hýřil Míťa, nihilista Ivan, svatoušek Aljoša a Smerďakov (už jen to jméno…). Jméno Karamazov není nic než nadávka.

V Klicperově divadle dochází k ukázkovému hereckému umění, zvláště u Jiřího Zapletela v roli starého Karamazova, kterému není nic svaté. Energicky poletuje po jevišti, dělá opičky a vůbec působí spíše komicky. Věci bere na lehkou váhu a šaškovitost je jeho nejvýraznějším rysem. Z bratrů dostávají velký prostor Míťa a Aljoša, Ivan mi naopak připadal poněkud upozaděn. Přitom jeho filosofující monology jsou důležité pro konec hry. Takto jeho domnělá spoluvina na vraždě otce nevyzněla naplno a Ivan (v podání Míry Zavičára) mi připadal spíše politováníhodný. Herecky velmi zaujali i hosté Sebastian Jacques jako Aljoša a Anna Fialová v roli Grušeňky.

Scénografii k většině „skutřích“ inscenací má na starosti Jakub Kopecký a ani tato nebyla výjimkou. Lze rozpoznat typické motivy pokoje, jemuž vévodila železná kamna. Stromy tentokrát nahradily pokojové květiny, naopak nechyběl výrazný lustr podpořený světly bílých neonových trubic. Obdobně kostýmy Simony Rybákové vykazovaly známé
rysy – kombinace tlumených šedých a tmavších barev, u dam vzdušné sukně.

Grušeňka ve zlatých šatech a pastelově modrém plášti vytvářela nespoutaný kontrast k ostatním postavám jako by uvězněným ve smutku. Během představení samozřejmě zazněly lidové písně, ale třeba také Elvis Presley. Hudbu pro Bratry Karamazovy složil Petr Kaláb, další z pravidelných spolupracovníků dua SKUTR. Kdo práci režisérské dvojice sleduje, nebo měl aspoň možnost zhlédnout v Klicperově divadle Evžena Oněgina, bude mít pocit důvěrně známého. A snad to není na škodu. Režiséři mají svůj pevně daný rukopis, který divák na první pohled rozezná a ví, co může od další premiéry očekávat. Podobně jako nechcete, aby vaše oblíbená kapela s každou deskou přešla na jiný žánr, ale stále hrála to, kvůli čemu jste si ji oblíbili.