Ghost Protocol. Hra s čísly a hrůza z dětí

V Divadle v Dlouhé, v rámci sekce Krátká Dlouhá, byla uvedena premiéra inscenace Ghost Protocol. Hru francouzských autorů režírovala Linda Dušková, která je mimo jiné i spoluorganizátorkou festivalu francouzského divadla v Praze Sněz tu žábu.

Linda Dušková patří mezi nejmladší, nastupující generaci režisérů. DAMU absolvovala v roce 2013, studovala pod vedením dua SKUTR. Poté pokračovala uměleckým doktorátem v oboru režie v Paříži na Conservatoire Nationale Supérieur d’Art Dramatique, který obhájila v roce 2016. Ve Francii nějakou dobu také zůstala a režírovala. Čeští diváci ji však mohli zaznamenat při loňské premiéře inscenace Sandman (psali jsme zde) v prostoru NoD.

Vzhledem k jejímu pobytu ve Francii a vztahu k francouzskému divadlu nepřekvapí, že při výběru další inscenace sáhla Dušková právě po francouzském autorovi, respektive autorech. Výběr byl zjednodušen i tím, že Dušková hru Ghost Protocol sama překládala a v jejím překladu byla uvedena v roce 2017 jako scénické čtení v Divadle Letí během festivalu Sněz tu žábu. Nyní můžeme Ghost Protocol zhlédnout opět v rámci repertoáru Divadla v Dlouhé.

Dvojice Stéphane Bouquet a François-Xavier Rouyer napsala současnou hru o době posedlé hysterickým sebeměřením. První část představení tak sledujeme Miroslava Hanuše, který na nás chrlí čísla, z nichž si můžeme poskládat fyzický zjev a psychický stav jistého muže. Dozvíme se jeho výšku, váhu, počet krvinek, lymfocytů, spermií, zmařených vztahů. Dozvíme se, kolikrát slyšel od matky určitou větu a pochopíme, že to v něm zanechalo trauma. Dozvíme se, o kolik více produkuje potu, když se potká na chodbě se šéfem.

Čísla, čísla, čísla. Popravdě řečeno je těžké udržet pozornost a všechna ta čísla po celou dobu vnímat. Nicméně Miroslav Čermák není nudným deklamátorem, mění tón i intenzitu hlasu, takže v jeho podání se skoro jedná o zajímavý přednes statistik. Navíc se mezi čísly občas vynoří i malý vtípek či několik otázek k zamyšlení (Na kolik euro odhadujete možnost, že už vás nikdo, nikdy, nepolíbí?). Jakmile výčet skončí, následuje druhá část představení oddělená písní Back to Black od Amy Winehouse.

Druhou část neméně zdatně herecky pokrývají Pavel Neškudla a Tomáš Turek. Oba pracují pro tajnou organizaci a jejich úkolem je sledovat auta s lidmi podezřelými z terorismu. Sledují je však pomocí dronů, tedy z pohodlí své garáže. Mohou se tak dohadovat o (ne)chutnosti nudlí ramen a bonbónů Skittles a vozy pozorovat spíš ledabyle. Ovšem jen do určité chvíle – pak se totiž cosi semele a události nabírají rychlý spád…

…tedy, nabíraly by, kdyby tímto představení neskončilo. Osobně jsem měla dojem, že jsem viděla jen prostředek jiného představení, něco vytrženého z kontextu. A víceméně ano, z původní hry chybí ještě jedna postava a její příběh, který by možná doplnil nějaká prázdná místa. Zajímavé momenty – odpor k dětem a sny o profesi pilota postavy Pavla Neškudly či vztah postavy Tomáše Turka se záhadnou esoterickou Malajkou – se objevily a zmizely stejně náhle, jako když prskne špatně zapálená sirka.

Vše zůstane nevysvětleno a nabídne se otázka, proč to vlastně bylo vůbec řečeno? Obě části představení mi k sobě poněkud nepasovaly. Jednotlivé složky (hudba, výkony, režie) sice nelze zatratit, právě naopak, výsledek ale působí, jako když Rachel dělala dezert: „Je to dobrý. Puding dobrej, džem dobrej, maso dobrý.“ Jenže i když se to skládá ze samých super věcí, moc si nepochutnáte.