Šašek a syn: „Tak on mi nevěří, že jsem byl mladý a krásný!“

Bolek Polívka, který před třiceti lety byl šaškem své královny, předává žezlo svému synovi Vladimírovi. Ne že by to Polívka mladší potřeboval, ve svých 28 letech se již dostal na prkna Národního divadla, kde hraje rytíře Des Grieux v Manon Lescaut. Geny v sobě zkrátka nezapřel, a tak se v jeho osobě snoubí elegance a lehkost Chantal Poullain s komičnem a schopností Bolka Polívky improvizovat.

Vysloužilí šašci žijí pospolu a všem jim vládne neméně vyžilý šašků král. Krutý a přísný, neboť hned v úvodní scéně nechá jednoho ze svých kolegů popravit na gilotině, jež je vcelku praktickou součástí jeho trůnu. Nic platné jsou protesty ostatních šašků, že popravený zasviní popraviště. Král šašků, kterým není nikdo jiný než Bolek Polívka, se pohybuje o dvou holích, čímž chvílemi připomíná spíše Polednici, kterou si zahrál v Brabcově filmové adaptaci Kytice.

Smrtelnou nudu šašků rozjitřil příchod mladého rytíře, jehož průvodní dopis hovoří jasně – je třeba jej převychovat v šaška, jeho návrat do společnosti je nežádoucí. Jde o odložené dítě šlechtice, který se k němu nechce znát. Oním mladým rytířem není nikdo jiný než Vladimír Polívka, který od té chvíle musí snášet ústrky šaškovského krále, často jim však vzdoruje s nevídanou drzostí.

Šašek a syn jsou milou podívanou na otce i syna Polívkovy na jednom jevišti, kromě povedených vtípků však hra obsahuje i slabší a zdlouhavá místa. Například pojídání průvodního dopisu by mohlo být kratší, byť jsme se dopracovali k úsměvné pointě. Děj je zasazen do 17. století a šašků král vypráví mladému rytíři, kterak jeho kumpány byli Jan Jesenský a Kat Mydlář, s nimiž si často pochutnával na Joštových zkvašených moštech a že se kolikrát obyčejná pitka zvrhla v nezřízenou ochutnávku.

Historky z mládí pak král šašků prokládal obviněním, že mu mladík nevěří, že i on kdysi býval mladý a krásný. A také mu vyčítal, že on sám je příliš krásný na to, aby byl šaškem, že je třeba jej zošklivit. K tomu se samozřejmě postupně propracujeme, skrze již zmíněné silnější i slabší momenty hry. Dojde i na zopakování některých momentů z Šaška a královny Bolkem Polívkou, čímž se explicitně navazuje na tuto hru z roku 1987. Nejvtipnější momenty jsou pak samozřejmě ty, kdy se synovi daří velmi věrohodně parodovat oba své rodiče. Velký potlesk si Polívka mladší vysloužil i po vyjmenování 27 popravených českých pánů, i když bystřejší diváci v zadních řadách si mohli všimnout velkých plakátů umístěných na balkonu, jež právě tato jména obsahovala.

Scéna byla pojatá hodně jednoduše, kulisy tvořila černá opona, jež při neosvíceném jevišti svítila malými žárovkami jako hvězdami. Na scéně pak byly přítomny rozličné popravní nástroje a na propadlišti k šibenici stál trůn, v jehož opěradle se skrývala zmíněná gilotina. Šaškovské kostýmy působily ošuntěle, nicméně v obdobě šaškovského domova důchodců ze 17. století to je pochopitelné. Na jejich hlavách však nechyběly červené šaškovské čepice, šašků král byl pak v červené oblečen od hlavy až k patě.

Mladého rytíře se nakonec podařilo zešeredit a vysloužil si šaškovskou korunu, byť se jí vzpíral do posledního dechu. Král tak může v klidu umřít, ať žije král.