Pro tlustý prase má život jen výsměch

Divadelní a umělecká společnost Indigo Company hostuje v Divadle pod Palmovkou se svou hrou Tlustý prase. Hru současného amerického dramatika Niela LaButeho zinscenoval herec a režisér Petr Mikeska.

Dnešní svět není moc příjemný. Jakékoli vybočení z řady se trestá posměchem, v tom lepším případě. Mít kila navíc je pranýřováno ze všech stran a jsou nám podsouvány jarní i zimní kolekce, jež předvádí modelky s velikostí 32. Kyprá žena, krev a mlíko sice ano, ale „vocaď pocaď“. Velikost 38 je ještě ok, pak už seš tlustý prase. Věstonická Venuše by si ve třetím tisíciletí ani neškrtla. Smutný příběh. Ale existuje plno rebelek, které si ze své váhy nic nedělají a svá kila umí nosit s grácií. Jsou sebevědomé, milé, přátelské a v jejich životě nic nemá chybu. Pokud se tedy nezamilují.

Přesně to se stalo Heleně. Helena nemá žádnou vadu, jen pár kilo navíc. Vlastně se o ní říká, že je tlustý prase. V jednom bufetu se potká s Tomem. Mladým, úspěšným, vystajlovaným krasavcem, který na ni zprvu nevěřícně zírá. Helena si ho dobírá kvůli jeho salátu s mungo klíčky a zjišťuje, zda je to opravdu to, co mu chutná. Pak se mu směje znovu, že jí, co mu nejede jen proto, že být fit a štíhlý je diktátem společnosti. Tomovi to nakonec nedá a přijme nabízený kousek pizzy. A pozve Helenu na rande. Helena se do Toma zamiluje, stejně tak Tom do Heleny.

Byl by to krásný a poučný romantický divadelní kus o tom, kterak nafoukanej hejsek k rozumu přišel a že vnější krása není tak důležitá jako ta vnitřní. Jenže to by Tom nesměl být nafoukanej hejsek s ještě nafoukanějším kamarádem Cartrem a vychrtlou bývalkou Jeannie. Tentokrát nebudu taktní a hodím sem spoiler jako prase: Tom Helenu odkopne. Nedokáže vzdorovat klišé a předsudkům svých přátel a Cartrově rozmluvě, kterak má Tom na lepší a že je ještě moc mladý na charitativní vztahy. A pak Jeannie. Krásná, vysoká, štíhlá, byť lehce vyšinutá Jeannie. Takových Tom dříve, než poznal Helenu, míval pět do týdne. Prostě tuky do života mladých a úspěšných nepatří. Se s tim smiř.

Kromě zakladatelek Indigo Company Jany Trojanové (Helena) a Lilian S. Fischerové (Jeannie) v představení hráli i Ondřej Rychlý (Tom) a Martin Kraus (Carter). Popravdě kromě námětu hry mě do divadla nalákal hlavně právě Ondřej Rychlý. Ne proto, že by byl oním fešným, nastajlovaným hochem, ale pro jeho herecké schopnosti, jimiž si dokáže diváka podmanit i v malých rolích jako například v rolích Hanse Miklase nebo venkovana Péti v plzeňském divadle.

Jenže při takto malém počtu herců na jevišti nemůže byť jeden z nich za ostatními pokulhávat, proto se má pozornost brzy přesunula i k ostatním. Jana Trojanová v roli sebevědomé a s osudem smířené Heleny maličko na konci ztratila sympatie, raději bych byla, kdyby byla schopná Tomovi ukázat prostředník a odkráčet do nejbližšího mekáče s hlavou hrdě vztyčenou. No co už, zahraná byla jinak skvěle. K Jeannie i Carterovi jsem si musela chvíli hledat cestu.

Postava Martina Krause byla od samého začátku nepříjemná, slizká a přehnaná. Nikdo přeci nemůže být takový hajzl. Po chvíli jsem si uvědomila, že může a s postavou Cartra se smířila. Vlastně byl chvílemi i docela vtipný, ačkoli zmetek každým coulem. Takže vlastně také dobře zahráno. Jeannie představovala všechno to, co na holce chcete fyzicky – dlouhé nohy, štíhlý pas a tak, ale taky všechno, co na ní nechcete psychicky – citové vydírání, hysterické záchvaty, nadávky, výlevy, facky. A právě v těchto hysterických scénách byla Lilian perfektní.

Scéna byla provedena jednoduše – šedé kvádry, které si herci sami přestavovali do potřebných křesel, jídelních stolů, kancelářských židlí či bistro stolku v bufetu. Celé představení tak zdobí jen výkony čtyř herců. Nejbližší představení je skoro až symbolicky na Valentýna a já jej pro ten den doporučuji jako skvělou cynickou sondu do světa lásky.