Dokument Červená: pocta dámě, jejíž kariéra ani v 92 letech nekončí

Soňa Červená má kumšt v genech. Jejím pradědečkem byl výrobce žesťových nástrojů Václav František Červený a otcem Jiří Červený, skladatel, kabaretiér a zakladatel Červené sedmy.

Její umělecká kariéra tak byla dopředu daná a nejspíš nebylo možné se jí vyhnout, přestože historický vývoj Soně Červené cestu ke slávě vůbec neusnadnil, právě naopak. Jak dva neslavně proslulé totalitarismy 20. století ovlivnily zpěvaččin život, zaznamenává ve svém celovečerním dokumentu Olga Sommerová.

Dokument, jednoduše pojmenovaný Červená, měl premiéru 24. května na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro. V kinech pak poběží od 7. září. Inspirací byl Sommerové dokument Heleny Třeštíkové o Lídě Baarové Zkáza krásou. Stejně jako Baarová i Soňa Červená, narozená 9. září 1925, zažila období první republiky. I její život ovlivnila druhá světová válka a následný komunistický režim.

Olga Sommerová se Soňou Červenou v minulosti natáčela již dvakrát, 13. komnatu a Moje 20. století pro Českou televizi. Vzniklý materiál z roku 2005 se tak stal základem pro dnešní dokument, který byl obohacen o záběry pořízené v loňském roce.

Na začátku dokumentu vzpomíná Soňa Červená na své předky a ukazuje svou sbírku zešťových nástrojů, které vyrobil její pradědeček. Záhy se však dostáváme k méně radostnému tématu, které představuje druhá světová válka. Otec i matka Soni byli deportováni do koncentračních táborů, které oba jako zázrakem přežili. Bohužel se však nedozvídáme, co se v té době dělo s dospívající Soňou, která tak v jednu chvíli patrně zůstala bez rodičů. Konec války se Červená rozhodla oslavit svatbou, čekala jen na návrat matky z koncentračního tábora.

Její radost však netrvala dlouho – manžel jako podnikatel byl jedním z prvních na seznamu nepohodlných nastoupivšího komunistického režimu. Rozhodl se proto emigrovat a Soňa, která se starala o matku a již měla svou první velkou roli po boku Voskovce a Wericha v Divotvorném hrnci, zůstala. Oba věřili tomu, že jde o přechodné řešení a brzy budou opět spolu. Nikdy se znova neshledali. Nedlouho poté byla uvězněna Sonina matka, která se hned první noc strávenou na Pankráci předávkovala léky a nedlouho poté zemřela. Kde k lékům přišla, se ve spisech nepíše, Červená však svou teorii má.

Jelikož se zanedlouho začaly úřady zajímat i přímo o Soňu, nezbylo jí nic jiného, než odejít z divadla Voskovce a Wericha a „zašít“ se v Brně, kde přijala angažmá (třetí alt) v opeře. Díky tomu se jí však splnil sen zpívat operu. Řízením osudu, šťastnou náhodou a díky jejímu talentu Červenou pozvali na hostování do Státní opery ve Východním Berlíně.

Odtud byl už jen kousek do toho Západního, ačkoli tam se Červená vydala v den, kdy definitivně Berlín rozdělila železná opona. Pod záminkou vystoupení a výhrůžkou, že si to voják odskáče, pokud na něj Červená nedorazí, se jí podařilo dostat skrz. A strmě stoupající kariéra Soni Červené mohla začít…

Jako operní pěvkyně si užila stovky rolí ve 4 000 představeních na pěti kontinentech. Když pěveckou kariéru pověsila na hřebík, přišla nabídka z hamburské činohry, kde spolupracovala s režisérem Robertem Wilsonem. Díky němu se konečně dostala i na prkna Národního divadla, kde měla již jednou domluvené angažmá, ale bylo jí stranickými orgány zrušeno. V 77 letech se však dočkala a na prknech Národního stojí dodnes, i ve svých 92 letech. Vidět ji můžete například v inscenaci dua SKUTR Krvavá svatba.

Dokument Červená je náhledem na neuvěřitelně vitální a elegantní dámu, jež nám v tomto může být vzorem. Nabízí zamyšlení nad tím, jak se jí podařilo udržet nadhled i po prožitých strastech. Nebo onen nadhled získala právě díky tomu, protože jinak by se musela zbláznit? Poodhalena je také odvrácená tvář uměleckého světa – Červená nikde pořádně nezakotvila, nejvíc jí domov připomínalo jedenáctileté angažmá v San Franciscu, kde vydržela nejdéle. Své kariéře obětovala také osobní život a i když šlo o její dobrovolné a zcela vědomé rozhodnutí, oběť to byla.

Některé detaily ze života Červené zůstávají i nadále skryty, částečně kvůli rozsahu filmu, částečně možná i proto, že o jistých věcech je těžké veřejně hovořit. Ve filmu tak nezazní, co se dělo v době druhé světové války přímo s Červenou, stejně tak se jen letmo dokument dotkne jejího druhého vztahu. Osobně mi přišly nadbytečně „umělecké“ ilustrační záběry, jež zachycují Soňu Červenou vstupující v sukních do vody, procházející se na terase Národního divadla či sledující žongléry. Je to však detail a navíc je třeba uznat, že i když možná nadbytečné, jsou to záběry nádherné, zvláště ty ze sluncem zalité terasy Národního divadla. Divákovi tak požitek z dokumentu rozhodně nezkazí.