Dokument Nic jako dřív. Návštěva města na severu

Kdo v severních Čechách nevyrostl, zřejmě je nikdy opravdu nepochopí. Všechno, co si lidé odjinud myslí o této části republiky, se ještě násobí ve Šluknovském výběžku. Tady není vyloučenou lokalitou jedna čtvrť, tady jsou to celá města i oblasti. Praha je v perspektivě místních nekonečně daleko a jakoby úplně jiný svět. Dokument Nic jako dřív zkouší nahlédnout pod pokličku života ve Varnsdorfu.

„Já vám to říkám pro případ, kdybyste se dostaly do Prahy, tady ve výběžku je to jedno. Tady jim to klidně můžete hodit přes stůl,“ nabádá budoucí servírky v posledním z trojice minipříběhů dokumentů Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské Nic jako dřív učitelka odborného výcviku při prostírání stolů. Jen těžko bychom mohli najít něco, co symptomatičtěji vyjádří atmosféru, která vládne v severočeském Varnsdorfu, ale i ve všech okolních městech a obcích.

Když je perspektiva nula

Autoři dokumentu Nic jako dřív si vybrali čtveřici účinkujících, které spojuje Vyšší odborná a Střední škola Varnsdorf. Celovečerní snímek rozdělili tvůrci do tří samostatných epizod. V první sledujeme mladého Tea, který začne žít se svou přibližně stejně starou přítelkyní, která nakonec otěhotní a mladý muž tak musí vzít osud rodiny do svých rukou.

Renata se ve druhém z příběhů vyrovnává s rozvodem své matky, problémy v rodině i nedostatkem financí, které ji donutí pracovat na plný úvazek v baru. Nakonec ještě dokument nahlédne do soukromí dvěma budoucím servírkám Nikole a Aničce. Ty se z Varnsdorfu dostanou nejdál, odjedou totiž na čtyřměsíční stáž do jednoho hotelu v Řecku.

Ač by to možná divák předpokládal, žádný z účinkujících není Romem, či alespoň typickým Romem, i když zejména Teo a jeho přítelkyně podle příjmení tento původ trochu naznačují. Na první pohled by to ale do nich nikdo neřekl, a je to vlastně i jedno. Rozhodně je potřeba ocenit přístup dokumentaristů, kteří každému z mladých lidí věnovali část filmu. I díky tomu je celovečerní formát přece jen divácky únosnější. Asi třicetiminutové příběhy umožňují dostatečně zhustit všechny události jinak všedního, až šedivého života, a dodat jim určitou gradaci. Snímek tedy netrpí nastavováním prázdnými momenty či neustálým opakováním zřejmého – a že některé situace k tomu přímo vybízejí.

Někdy máme tendenci zapšklost, beznaděj a jakousi uzavřenost, tak typickou pro náladu v severních Čechách, přisuzovat starší generaci a její nostalgii po letech minulých. Nic jako dřív dává nahlédnout do myšlení a názorů současné mladé generace – všem účinkujícím je pod dvacet let. Tenhle pohled může být pro řadu lidí žijících mimo tuto oblast až šokující. Ukazuje se totiž, že stejný přístup a vnímání světa mají i mladí lidé. Není se jim asi co divit, z jejich pohledu je šance uniknout z pout sociálních a finančních problémů minimální.

Dobře to ukazuje například rozhovor Tea s ředitelkou varnsdorfské školy. Ta se jej snaží odradit od úmyslu ukončit studium v okamžiku, kdy je postaven před požadavek zajistit svou novou rodinu – přítelkyni a dítě, které je na cestě. Mimochodem postava ředitelky školy hraje v dokumentu opravdu zajímavou roli. Je příjemné vidět, že i v tomto typu vzdělávacího ústavu, kde jsou různé kázeňské i jiné problémy na denním pořádku, jsou stále lidé, kteří neztrácejí lidský přístup a neschovávají se jen za nařízení a příkazy.

Ubíjející všednost

Tvůrci dokumentu se (naštěstí) zdrželi moralizování a poučování. Nesnaží se vstupovat do děje a mladým lidem radit. Prostě jen sledují jejich každodenní všední život. Tím odkrývají asi nejděsivější složku života ve Šluknovském výběžku. Ubíjející nudu, před nikým – ani před mladými, ale ani před jejich rodiči – vlastně není žádná perspektiva. Dospívající vidí všude kolem sebe to samé, život na sociálních dávkách, případně práci za minimální mzdu, snahu prostě přežít den a večer vyrazit do hospody, na diskotéku či kamkoli jinam, kde bude především hodně alkoholu, případně nějaké ty lehčí (protože levné) drogy.

Z pražského pohledu se snadno říká, že samozřejmě perspektivu by tihle lidé mohli mít, jen kdyby se trochu snažili. Nic jim nebrání naučit se německy a začít pracovat za nedalekými hranicemi, případně vyrazit za prací třeba do oné tak děsivě vzdálené Prahy. Problém je, že mladá generace vyrůstá v onom křivě nastaveném zrcadle, vlastně všichni opakují, že pro ně život nic hezkého nechystá. Dokument ukazuje, jak jim, obvykle nechtěně, něco podobného vlastně podsouvají i jejich učitelé ve škole. Protože chtě nechtě, i oni sami jsou často uzavřeni v místní sociální bublině.

Až nedokumentární dynamika

Rozdělením příběhu do tří kratších se tvůrcům povedlo dosáhnout dynamiky, kterou bychom u dokumentárního snímku ani neočekávali. Nic jako dřív má opravdu slušný spád, kterému hodně pomáhá i podařený střih, stejně jako uměřená práce s kamerou. Ta někdy sází na až popisný detail, jindy se od dění na plátně jako by odtahuje. Vše navíc podkresluje hudba dné, která jako by skákala z motivu na motiv a nedokázala udržet jednu linku, přesně tak, jako to vidíme u hlavních protagonistů – i oni se rychle nadchnou, ale snad ještě rychleji ztrácí zájem.