Liberecké Divadlo F. X. Šaldy v lednu letošního roku uvedlo vskutku pozoruhodnou činoherní inscenaci. Historická tragikomedie o poslední francouzské královně Marii Antoinettě se může na první pohled jevit jako nudné dějepisné okénko, avšak opak je pravdou. Dílo amerického dramatika Davida Adjmiho Marie Antoinette, které se do detailů věnuje životu nejmladší dcery Marie Terezie na francouzském dvoře, je plné pozoruhodných edukativních prvků, které nejen že poučí, ale také pobaví a zasáhnou!
Inscenace vznikla pod režií významné české režisérky Janky Ryšánek Schmiedtové, která si tímto velkolepým dílem odbyla v libereckém divadle svou premiéru. Označení velkolepé udávám nikoliv pro monumentálnost, co se scénografie nebo počtu herců týče, nýbrž pro fascinující herecké výkony a historicko-moderní výpravní provedení zručného Davida Janoška, jehož tvorba je známá například z inscenací Šikmý kostel (Divadlo Petra Bezruče), Splašené nůžky a Rok na vsi (Moravské divadlo Olomouc) nebo Marta (Letní scéna Musea Kampa).
Pro inscenaci DFXŠ zvolil Janošek poněkud výrazné reflexní kostýmy, které vizuálně představují, byť moderně pojato, oděvy z konce 18. století, tedy z doby, kdy se děj odehrává. Jedinými, kdo na sobě nemá reflexní kostým je Josef II. (Jakub Albrecht), venkované (Štěpánka Prýmková, Jaromír Tlalka), Axel Fersen (Filip Jáša) nebo Princ (Eva Goldmannová). Důvodem by mohl být fakt, že ani jedna z postav nežije na francouzském dvoře, nepochází z něj nebo nemá na řízení státu vliv. Oproti dobovým kostýmům nejsou však ty inscenační přezdobeny, na látce se nenachází žádné výrazné šperky, pouze krajky, což podtrhává autentičnost celé inscenace. Celému šatstvu dominují výrazné historické paruky, které diváka utvrdí v tom, že se děj odehrává v 18. století. Podobně jako u kostýmů i u scénografie byla zvolena minimalistická cesta. Žádné přepychové kulisy představující Versailles v inscenaci nenalezneme. Scéna, které dominuje sofa ve stejných reflexních barvách, jako je kostým hlavní postavy příběhu, reflexně žlutá busta Ludvíka XVI. a v prvním jednání i velký nafukovací pes, takový, kterého si představíme vyrobeného z pouťového balónku, je v pozadí ohraničena nevýraznou kovovou stěnou s otáčecími zrcadly. Už jen výprava a provedení inscenace by mělo v divákovi vzbudit pozornost a utvrdit jej v domněnce, že se bude jednat o mimořádné dílo.
Nejvýstižnějším bodem celé inscenace nejsou, alespoň za mě, výrazné kostýmy nebo scénografie, která též skýtá reflexní prvky, ale excelentní výkon představitelky hlavní role, Karolíny Baranové. Mladá herečka má obrovský talent, který touto inscenací definitivně podtrhla. Její zobrazení rakouské princezny, která se provdala za následníka francouzského trůnu Ludvíka XVI. (Ondřej Kolín) a následně se v cizím státě stala nejvýznamnější ženou, která se marně snažila o přízeň francouzského lidu, je natolik uvěřitelné a reálné, až z toho mrazí. Svými replikami dokáže diváka uvést do děje a přesvědčit jej, jak se mladá francouzská královna musela ve Versailles cítit. „Vy to nepochopíte, ale mně předurčili být královnou už od narození. Já si to nevybrala, mně to bylo souzeno.“ Těmito a mnoha dalšími replikami se Baranová, coby Antoinetta, snaží obhájit své počínání a odvrátit tak nevyhnutelný osud. Její „rozmazlená Rakušanka“ je promyšlena do nejmenšího detailu, i když to nemusí být na první pohled patrné. Hojné vulgarismy, které Antoinetta používá, jako by odsoudily postavu královny hned na začátku inscenace. Divák si musí uvědomit, že se takto údajně ve Francii, obzvlášť na královském dvoře, mluvilo. V tomto díle se tedy jedná o přiblížení a nahlédnutí do historie, která nebyla tak růžová, jak si mnozí z nás myslí.
Nelze upozadit ostatní herce. Postavy poněkud dětinského a ve svém světě žijícího Ludvíka XVI. Ondřeje Kolína, rozmazleného Prince v podání Evy Goldmannové, svůdníka a rodinného přítele Fersena (Filip Jáša) nebo povrchních dvorních dam a přítelkyň královny jsou též skvělé a uvěřitelné. Avšak famózní výkon Karolíny Baranové dohání kdekoho právem na konci inscenace k slzám a aplausu ve stoje. Za tuto výraznou roli by si herečka zasloužila řádné ocenění. Nebudu se proto divit a budu velice rád, když se ocitne v nominaci na příští Cenu Thálie v kategorii Činohra – ženy. Pokud by se do užší nominace dostala, měla by velikou pravděpodobnost na výhru, protože si ji za tento silný a emoční výkon zaslouží. Divadlo F. X. Šaldy by tak mohlo mít šanci vyhrát dva roky po sobě Cenu Thálie ve stejné kategorii. Roku 2022 získala prestižní ocenění Veronika Korytářová za ztvárnění Vlasty Buriana v Dianiškově inscenaci Burian.
DIVADLO: MARIE ANTOINETTA
Režie: Janka Ryšánek Schmiedtová
Překlad: Dana Hábová
Dramaturgie: Lenka Chválová
Výprava: David Janošek
Hudba: Vladivojna La Chia
Choreografie: Denisa Musilová
Light design: Pavel Hejret
Inspice: Slávka Maršíková
Nápověda: Jitka Jirásková
Foto: Tereza Jiroušková
Hrají: Karolína Baranová, Ondřej Kolín, Jakub Albrecht (j. h.), Filip Jáša, Eva Goldmannová, Jana Hejret Vojtková, Eliška Jansová, Jaromír Tlalka, Štěpánka Prýmková, Stavros Pozidis
www.saldovo-divadlo.cz
