Nomi se nenarodil – byl stvořen, aby dále tvořil. Pražské Studio Hrdinů uvádí one-woman show v podání Terezy Hof, ztvárňující podivuhodnou postavu německo-amerického herce, zpěváka a kabaretního umělce Klause Nomiho. Příběh člověka, zápasícího s vlastní neobyčejností, která se zdá být častěji koulí u nohy, než odrazovým můstkem ke hvězdám, nám Hof přibližuje pantomimou, gagy a úvahami o touze i posedlosti.
Nomi je režijním debutem Báry Viceníkové, studentky brněnské JAMU, která je zároveň autorkou jeho scénáře. Vyobrazuje Nomiho na jedné straně jako nesmělou až směšnou figurku, která se pokouší vést normální život jako všichni ostatní a začlenit se do kolektivu (vlichotit se divákům), což se mu ani zdaleka nedaří tak, jak by si přál; na druhé straně jako vysoce ambiciózního člověka, který si uvědomuje, že právě v jeho jinakosti se skrývá velký potenciál pro uměleckou tvorbu a že vydat se v životě vlastní cestou znamená současně přijmout pocit hlubokého osamocení, které z toho plyne. Už jeho úvodní příchod na scénu je s nadsázkou pojat tak, že Nomi sestupuje na Zemi z vesmírné lodi. Střídají se u něj dva stavy mysli – při jednom je zcela ponořený do vlastního nitra a zkoumá věci kolem sebe, jako by je viděl poprvé, což je v jistém smyslu snahou každého skutečného umělce – při druhém je vystaven konfrontaci s ubíjející realitou. Na „realitu“ na jevišti odkazuje trouba, v níž Nomi peče cukroví, ale protože je jeho pozornost snadno odvedena jinam, pokaždé je spálí. Čím více roste jeho touha dojít až k samotnému prameni inspirace, tím více Nomi pochybuje, zda jedná oprávněně a nepodléhá jen jakémusi pomatení. Když vyjde najevo, že zmíněný bájný zdroj se nenachází nikde jinde než tam, kde právě stojí, je Nomi nucen přestat se schovávat. Akceptuje, že může zůstat neakceptován, a rozvíjí to, co umí nejlíp.
Je třeba ocenit, kolik myšlenek je v inscenaci vyjádřeno mimoslovně. Filosofických úvah předkládá Nomi bezpočet, ovšem nečiní tak pomocí sáhodlouhých monologů – těmi jsou vyjádřeny jen nejpodstatnější otázky. Zbytek informací, včetně nejrůznějších odkazů na fakta o umělcově životě, je šikovně zapracován do podtextu všeho, co se na jevišti děje. Nemusíte si pokaždé uvědomit, co přesně která věc vyjadřuje, dění vám i tak dává smysl; na druhé straně pokud je vám Nomiho osud předem částečně znám, získáte z inscenace ještě více podnětů.
Pro Terezu Hof je inscenace zkouškou z herecké všestrannosti. V rámci základní polohy, díky níž postava Nomiho nepřestává budit dojem, že přišla z jiného světa, se herečce daří (skoro na povel) v jednu chvíli působit komicky, jindy naopak zcela seriózně, aniž by se přitom stylizace proměnila. Používá tělo jako organizovaný celek, výraz tváře pak jako nasazenou masku, která je s tímto v souladu – obličejem zbytečně „nedohrává“. Na přesvědčivosti mírně ztrácí při Nomiho pantomimickém tanci, který by stálo za to doladit, ovšem jinak má její projev jen málo vad na kráse.
V těsné souhře se scénografií se ocitají světelný design, zvuk i projekce, které nepůsobí jako samostatné složky, ale jako navzájem se prostupující části téhož, přičemž jedna dodává druhé další rozměr. Nad poměry veliký sklepní prostor Studia se jimi daří vyplnit bez větších potíží. Jeviště je poseto mnoha objekty, s nimiž Nomi interaguje coby s jednotlivými, malými výseky skutečnosti – scéna tak může připomínat dětské hřiště, jehož atrakce ožívají spolu s vaší imaginací a nabývají nejrůznějších významů teprve tehdy, když se jich chopíte. Vyzdvihněme také způsob, jakým jsou audiovizuální média použita k vedení divákovy pozornosti (momentální zvýraznění určitých prvků a upozadění jiných; nastavení nové, překvapivé perspektivy); nezřídka jejich prostřednictvím dochází přímo k vyprávění.
DIVADLO: NOMI
Autor: Bára Viceníková
Režie: Bára Viceníková
Scéna a kostýmy: Ester Hradilová
Hudba: Natálie Pleváková
Světelný design: Štěpán Kuba
Pohybová spolupráce: Monina Nevrlá
Projekce: Bohdan Chrastil
Fotografie: Michal Ureš
Hraje: Tereza Hof
Premiéra: 12. 12. 2023
www.studiohrdinu.cz
