Dandy egoista Dorian a jeho velká show ve Švandově divadle

Švandovo divadlo opět dokázalo, že se řadí mezi ta nejlepší pražská divadla. Tentokrát vyrukovalo s opravdu brilantní dramatizací světově známého románu od Oscara Wildea Obraz Doriana Graye. Ačkoliv tento román pochází z 19. století, téma i příběh je stále velmi atraktivní.

V aktuální interpretaci dramatičky a režisérky Martiny Kinské se toto klasické dílo britské moderny vrací na české jeviště s ambicí oslovit i dnešní publikum.
Z Doriana Graye, okouzlujícího mladíka vyznačujícího se zpočátku až neotřelou naivitou, se postupně stává namyšlený egoista bez svědomí. Fyzicky krásný a stále mladý, v duši však tlející. Tento rozpor duše a těla se postupně projevuje na Dorianově portrétu, jehož tvůrcem je upozaďovaný a později zapomenutý malíř Basil. Dorian sám o sobě tedy nestárne, stárne a hyzdí se jeho tvář na obraze, a to s každým hříchem, kterého se dopustí.

Nic však našeho dandy krasavce neodradí od jeho nového životního stylu, do něhož vplul na základě vlivu lorda Henryho, cynického dekadenta se smyslem pro hédonismus. Rozjíždí spolu velkou show, kde neexistují žádné hranice. Hlad po nových zážitcích, hlad po požitku. Využít každou možnost tohoto světa a neohlížet se po následcích. Taková je jejich vize. Odpovědnost sám za sebe a své činy ale dožene jednou každého. Je to tak?

Ke spolupráci na inscenaci režisérka Kinská přizvala známou tanečnici a choreografku Miřenku Čechovou, s níž od samého počátku pracovala na uměleckém konceptu. Vzniká tak netradiční, ale velmi efektní divadelní podívaná.
Hlavní role se s vervou ujal čerstvý absolvent brněnské JAMU Ondřej Kraus. Doriana Graye se všemi jeho charakterovými proměnami a zvraty zvládl opravdu bravurně. I ostatní herci se svých rolí nebáli, nebylo možné najít slabší místo.

Vyzdvihnout také musím velmi originálně řešenou scénu a kostýmy. Scéna vychází z principu zimní zahrady, kde je v podstatě popřen přirozený čas a řád přírody. Je to uzavřený prostor, který symbolizuje rozpínání se ega, v němž člověk nakonec uvězní své pravé já. Autorem efektních, až opulentních kostýmů je výtvarník Jozef Hugo Čačko. V první polovině hry jsou kostýmy okázalé, slavnostní, zatímco ve druhé půli, odehrávající se o 20 let později, jako by vše vybledlo a zůstalo v prachu.

„Oscar Wilde je velmi aktuální. To, co v jeho době platilo možná jen o lidech z jisté společenské vrstvy, se nás dnes týká v míře mnohem větší: roste počet těch, kteří už neřeší, jak přežít, ale co zažít. Hledáme, čím naplnit náš – relativně zajištěný – život, a při tom velmi často zaměníme vzrušení za smysl. Ale uspokojení, natož smíru, tak nedocházíme. A z lovců zážitků se sami stáváme štvanci,“ říká Martina Kinská. S tímto výrokem můžeme jen souhlasit. Inscenace není jen pouhopouhé zpracování světové klasiky. Je zde určitý přesah, který klade otázky, a to my, diváci, chceme.