Recenze: V Šíleně smutné princezně se zpívá i o Facebooku a médiích

Filmová předloha Šíleně smutné princezny je jednou z klasik české kinematografie, a to nejen té pohádkové. Převést ji na divadelní prkna a ještě ji lehce obohatit se povedlo divadlu Studio DVA, zejména díky kvalitním výkonům Jana Ciny a Bereniky Kohoutové. Oproti původní verzi přibyly hlavně nové narážky na současnost, jimž se diváci i přes jejich prvoplánovost smáli.

Filmová hudební pohádka Šíleně smutná princezna režiséra Bořivoje Zemana z roku 1968 patří mezi klasiku. Především proto, že se nese v odlehčeném duchu, nebere se příliš vážně a romantiku vyvažuje humorem. Divadelní verze oproti filmu spoléhá na humor ještě víc. Lehký satirický nádech v podobě dvou královských rádců je zde mnohem vyhrocenější.

Postavy rádců si v podání Boba Klepla (Rádce Kulatý) a Jana Krause (Rádce Hranatý) střílejí z mediálně známých témat a osobností od mluvčího Hradu po manipulaci se zprávami. Tyto otevřené narážky si každý divák přebere sám podle svého vkusu a svých volebních preferencí. Ačkoliv při každém takovém vtípku rezonoval v sále smích, vyznívaly místy trochu do ztracena a působily občas až příliš prvoplánově.

Výborně naopak působily přidané situační vtipy. Těch bylo sice pomálu, ale divák se jim mohl upřímně zasmát. Obecně je scénář z velké části převzatý, pokud tedy divák zná film, uslyší mnohdy v podstatě stejné repliky.

Do scénáře jsou krom již zmíněných vtipů zakomponovány další moderní prvky jako Facebook, selfie a internet celkově, média a mobilní telefony. Tyto prvky fungují jako osvěžující, ale nikoli nezbytné zpestření. Každopádně je příjemné vidět, že se režisér divadelní adaptace Šimon Caban odhodlal k troše vlastní nenásilné inovace a nespoléhal pouze na oprášení původního scénáře.

Scéna je velmi prostá, ale také ideálně funkční. Od pódia se zužuje přidanými stěnami, díky čemuž se nestane, že by se část představení odehrávala ve slepém úhlu diváků sedících na krajních místech. Zároveň je na stěny promítán obrazový doprovod, na který je tak dobře vidět. Stěny se tak mění na princovu celu, kterou pomalovává nejen pro film typickými srdíčky, ale v novém divadelním pojetí i moderním uměním, ve kterém může znalec poznat mimo jiné i Pieta Mondriana. Jindy zase stěny suplují zbytek místností či jsou na ně promítány elegantní siluety herců, kteří přicházejí na scénu, či naopak odcházejí.

Inscenaci doplňuje vynikající hudba. Takového materiálu je totiž dost již z filmové verze, kde se o ni postaral Jan Hammer. Přidávání dalších písní by tak bylo zbytečné. Stačilo tedy jen upravit stávající hudbu pro orchestr. Ten, pod vedením Kryštofa Marka, zvládl svou práci výborně, písně mají modernější a dynamičtější úpravu, a představení tak příjemně rychle plyne.

Přes hudbu se dostávám k hlavní herecké dvojici, Janu Cinovi a Berenice Kohoutové. Role Prince a (Šíleně smutné) Princezny mají v jejich podání energický mladický náboj. Ve zpěvu se oba vyrovnávají svým filmový protějškům a při tanci prokazují výborné pohybové nadání. Střídmostí jejich energii vyvažují role krále Jindřicha (Ladislav Frej) a Dobromysla (Miloslav Mejzlík, v alternaci Oldřich Navrátil), které zvládají oba herci s lehkostí a přirozeností.

Za zmínku určitě stojí i originální kostýmy od Simony Rybákové. Vytvořila zajímavou směsici tradičních a moderních kostýmů. Klasicky vytvořené jsou například kostým chůvy a prince. Králové mají také „průměrné“ ošacení, ale na hlavy jim bůh vložil vcelku moderní koruny. Neobvyklé jsou oproti tomu obleky rádců a kostým komorníka z látky s paragrafy je téměř až absurdní, ačkoliv měl knihu na hlavě již ve filmu. Tento mix ale zajímavým způsobem funguje a dobře zapadá do zmodernizovaného konceptu inscenace.

Ve výsledku se jedná o velmi příjemný kulturní zážitek. Humornější scény jsou konzistentně střídány s hudebními a tanečními čísly. Dílo je vhodné pro celou rodinu, už jen proto, že vstupenku pro děti do 14 let je možné pořídit za poloviční cenu. Díky zmíněným přidaným vtipům se pobaví i většina rodičů, pro děti jsou ale tyto narážky spíše nepochopitelné. Jan Cina s Berenikou Kohoutovou však uchvátí snad každého diváka bez ohledu na věk a dají mu příjemně oddechnout u vesele laděného představení. A vůbec nevadí, že už znáte filmovou verzi.