Úklady a láska ve Švandově divadle: loutkohra v rukou mocných

Hra německého dramatika Friedricha Schillera Úklady a láska vznikla v roce 1784, kdy mu bylo pouhých 25 let. „Měšťanská truchlohra“, jak je kategorizována, je však bolestně současná i v dnešní době. Pro režiséra Martina Františáka to bylo první setkání se Schillerem, vyšel z něj však vítězně.

Zatímco svatby z rozumu jsou v dnešní moderní společnosti spíše přežitkem, jak ostatně ukázala i nedávná svatba v britské královské rodině, pletichaření a intrikaření mocných, jdoucí klidně i přes mrtvoly, lze považovat za téma stále aktuální. Proto i Schillerovy Úklady a láska mají současnému divadelnímu divákovi stále co nabídnout.

Louisa a Ferdinand jsou zamilovaní a ve své mladické nerozvážnosti si neuvědomují důsledky, které s sebou nese Ferdinandův stav. Syn kancléře si totiž nemůže zvolit jen tak někoho, musí pomoci utužit politické vztahy. Lady Milfordová (MILF, jak je v inscenaci její jméno vtipně zkráceno) navíc po mladíčkovi touží a rozhodně nemá v úmyslu o něj přijít. Situaci nepomáhá ani tajemník Wurm, který má pro změnu zálusk na Luisu. Společně tito tři – kancléř, tajemník a lady Milfordová – udělají mladé dvojici (zejména pak Luise) ze života peklo, jež zarazí až smrt obou hlavních hrdinů.

Bezmoc Ferdinanda a Louisy, fakt, že jsou jen loutkami ve hře mocných, kteří se přetahují o nitky, je explicitně vyjádřená ve scénografii Jana Štěpánka. Dvorní maršálek von Kalb přichází s loutkovým divadlem, které vypadá stejně jako zadní část jeviště – záclonková opona na červené konstrukci. Herci se mění v loutky a zase zpět. Buď mluví sami za sebe, nebo je „dabuje“ maršálek, který je v této hře za šaška a mrzkého člověka vhodného jen k šíření drbů. Proto žádný div, že jsou mu do úst vkládána slova jiných, jež pak parodicky papouškuje ve svých loutkových představeních.

Ústřední dvojici ztvárnili Tomáš Červinek a Denisa Barešová. Ta se se svou rolí popasovala o něco lépe než její kolega. Její Luisa byla upřímná, zpočátku dětsky naivní, zato ve druhé polovině, kdy ji dostihla realita, se proměnila v krutě chladnou a vzdorující osudu. Kromě ní zaujal i Martin Dohnal v roli skladatele Millera. Schovaný za křídlem vykřikoval své odsudky a názory, jejichž vyznění podtrhoval údery do klaviatury a linoucími se tóny.

Martin Dohnal také k inscenaci složil hudbu – klavírní skladby se střídají s moderně pojatou reprodukovanou hudbou a funguje to dokonale. Klára Cibulková, jež se zhostila role lady Milfordové, nadchne zejména v dialogu s Luisou. Díky mikrofonu zní její hlas – slibující, že Luisu zničí – jako hřmění. Hynek Chmelař v roli kancléře v závěru dokonale vystihne převracení faktů, když umírajícího syna zapřísahá o poslední pohled, který mu Ferdinand však upře. Oficiální prohlášení však zní: „Odpustil mi.“

Františák se se Schillerem popasoval velmi dobře. Z Úkladů a lásky se mu podařilo vytvořit nadčasovou inscenaci, jež je aktuální i v dnešní době. Na úplný závěr je třeba vyzdvihnout ještě pohybovou spolupráci Pavla Seriše, díky níž se představení posouvá o další úroveň výš.