Letos jsem na sebe byla pyšná. Na festivalu Divadlo evropských regionů jsem poctivě trávila každý den a na jeho konci se mohla chlubit třiceti zhlédnutými představeními, dvěma absolvovanými vernisážemi a několika vyposlechnutými koncerty. Záměrně píšu BYLA pyšná. Až do dnešního rána, kdy jsem se na stránkách Klicperova divadla dočetla toto: „Na všech scénách Klicperova divadla a Divadla Drak se odehrálo 146 představení, koncertů a performancí. Navíc se na 16 různých scénách a hlavně pod širým nebem uskutečnilo v rámci Open Air Programu dalších 286 hudebních a divadelních produkcí. 21. ročník mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů se může pochlubit v celkovém součtu počtem 432 odehraných produkcí!“ Přestože jsem, své píli navzdory, zvládla sotva desetinu celého festivalového objemu, o zážitky nebyla nouze.
Letos jsem vsadila hlavně na nabídku Klicperova divadla. Vzhledem k tradičnímu špatnému počasí se to ukázalo jako dobrá volba. Celý festival odstartovali hosté z Francie s inscenací La liste de mes envies (Seznam mých přání). Příběh ženy, která sama o sobě říká, že je ten typ, co vždycky všude zabere jeden a půl místa. Jednoho dne vyhraje 18 milionů. Eur. Co s tím? Celý příběh rozplétá jediný herec Michaël Chirinian. Přes zdánlivou vadu svého pohlaví hraje postavu Jocelyn i jejích přítelkyň naprosto rozkošně.
Paradoxně jsem se nejvíc zamilovala do představení, které se původně vůbec nemělo hrát. Ale i herci jsou jen lidé a člověk je tvor k chorobám a zranění náchylný. Místo Doktora Živaga tak Divadlo Na zábradlí přivezlo inscenaci Báby, vytvořenou podle textů Daniila Ivanoviče Charmse. Znáte-li tvorbu tohoto ruského předchůdce E. Ionesca a S. Becketta, a baví vás, bude vás bavit i toto představení.
Výtečný výkon předvedla Věra Hlaváčková v inscenaci Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Job Interviews. Za hlavní roli úspěšné majitelky castingové agentury, která se ocitne na úplném dně, byla v nejužší nominaci na Cenu Thálie. Neobvyklou podívanou skýtal Koncert na přání Městského divadla v Kladně. Monodrama beze slov, v němž se divadelní čas rovná času reálnému. Příběh ženy, která přijde domů z práce a dělá naprosto běžné úkony, jako je příprava večeře, čištění zubů, převlékání do pyžama a ukládání se k spánku. Nezní to moc záživně, ale představení překvapivě nenudilo.
Závěrečný večer patřil Divadlu Aréna Bratislava, které s inscenací Lesk a bieda kurtizán předvedlo skutečné grand finále. Neotřelé pojetí Mariána Amslera stylizuje začátek hry do společenské události Plesu v Opeře a komentář děje nabírá bulvárního rázu. Hudba je mimo jiné složená ze současných popových hitů (například Lady Gaga), avšak s novým aranžmá. Na českých divadelních prknech pobavily i politické narážky („Jsem velmi bohatý muž. Vlastním polovinu republiky. Mám politickou stranu a vydavatelství k tomu.“).
Trochu mě mrzí, že jsem se téměř nedostala do Divadla Drak, které kromě představení pro děti nabízelo i performance pro dospělé diváky. Za Draka si tak můžu odškrtnout pouze vernisáž, která byla ohlédnutím za unikátním projektem Labyrint světa a ráj srdce a samozřejmě jsem si nemohla nechat ujít Cirk La Putyka. Jejich Play sice vzhledem k počasí proběhlo zkráceně, ale to mě jen navnadilo vyrazit znovu do holešovických Jatek78.
Řadu kvalitních inscenací nabídl i letošní Open Air Program. Za nejvydařenější z nich považuji Maryšo! Evo! Dom! Divadla Spektákl. Divadlo studentů a čerstvých absolventů DAMU a JAMU se specializuje na tituly klasické literatury. Tak i tato je koláží her Maryša a Gazdina roba, jejichž hrdinky spojuje jeden osud. Dále za zmínku stojí Šest miliard sluncí, autorská inscenace inspirována Alzheimerovou chorobou. Její síla spočívala hlavně v odlehčení situace herci, kteří na okamžik „přestali“ hrát, ale brzy divákům došlo, že hrají stále, a že to, co bylo ještě před sekundou směšné, takové vlastně vůbec není.
Velice vtipná byla inscenace Čechov řekl Tolstému sbohem. Hra mi svou groteskností připomněla povídku Z dějin ruské literatury již zmíněného Charmse, jen těch ruských literátů zde bylo poměrně méně, respektive pouze Tolstoj a Čechov.
Nezklamaly ani festivalové stálice v podobě UMSKUP, kteří letos švédovali film Vlk z Wall Street a jako vždy se šapitó otřásalo smíchy. Pokud snesete značně neortodoxní adaptaci Shakespeara, je pro vás Divadlo Koňa a Motora. Jejich Macbetha jsem vydýchávala dva roky. Letos jsem věděla co čekat a Romeo a Julie, homosexuální verze slavného příběhu o lásce, mě nezaskočila.
Fakt, že jsem nezmínila hradecký soubor Q10, klasiky festivalu Vosto5, své oblíbené SKUTRy, či produkci Klicperova divadla a jejich hostů a další a další (ať už jsem tato představení viděla na letošním či loňském festivalu, nebo v průběhu roku), neznamená to, že by jejich inscenace nebyly kvalitní. Toto je jen slabý výčet festivalového dění. Toho, co pro mě bylo nové a co mě nejvíce ohromilo. A už teď se těším, co mě oslní napřesrok.
