Letošní již 27. ročník festivalu 4+4 dny v pohybu, jehož tématem bylo: „Být někdo jiný někde jinde někdy jindy“ tentokrát upozornil veřejnost na budovy bývalého sportoviště Erpetu na Smíchově a bývalé jízdárny Savarin v centru města. Festival se řadí mezi in situ festivaly, které pracují s veřejným prostorem a reagují na aktuální dění a tendence ve světě. V rámci bohatého programu festivalu jsem navštívila celkem tři představení a site-specific výstavu. Vjemy, které jsem si odnesla, ovlinily můj pohled na současný svět.
Continuum - Johannes Belinkx
Imerzivní instalace belgického umělce v prostorách bývalé jízdárny Savarin je cestou za objevováním cizí planety, kterou zkoumáte z průzoru metaforického kokpitu kosmické lodi. Díky posuvné a otáčivé konstrukci, do které jsou diváci ve dvou řadách rozmístěny, získáte pocit osamělého poutníka, který bez přičinění zažívá bezprostřední kontakt s něčím, co je tak blízko a zároveň tak daleko. Podle toho, jak je prostor bílého zmuchlaného papíru či plátna zrovna nasvícen, se propadáte do planetárních moří, nebo se děsíte střetu s horou, co se k vám přibližuje a nebo sledujete bloudící žilku připomínající rozlézající se pukliny, která odhaluje žhavou lávu. Díky ambientnímu zvukovému doprovodu se skutečně začínáte cítit jako při čtení Solaris, kde se pozemská posádka setkává a zkoumá inteligentní oceán.
Strach a hamižnost - Frédérick Gravel
Co se stane, když bílý heterosexuální muž bude mluvit sám se sebou o problémech současného světa? Může takové představení nepůsobit primárně šovinisticky? Kanadský choreograf a tanečník při svém představení v divadle Archa dokázal, že je to možné. Ve svém autoterapeutickém vnitřním rozhovoru odhalil postupně všechny slupky, které na něj život v moderním světě a společnosti nabalil. Sám sebe v komickotragické etudě zpovídá ze tří problémů, které mu způsobují úzkost. Odpověď je kapitalismus, patriarchát a proč umělci nejsou schopni zachránit svět. Celé představení je mozaikou doplněnou o živou hudbu. Jednotlivé časti se liší kostýmem, energií, obsahem sdělení a náladou. Stále je ale za vším cítit naléhavost, kterou navozují podivné trhavé pohyby performera doprovázané tu kvílením podrážek, tu stříkáním piva z plechovky a samozřejmě nástroji kapely v zadní části jeviště. Jde o osobní zpověď až na dřeň, která se dotýká zároveň čehosi uvnitř každého z nás. Frédérick za nás podstupuje cestu k surové skutečnosti našeho světa a my si můžeme odnést kousek toho očišťujícího procesu.
Sensorium-Take a break from being human
Jaké to je cítit se jako lenochod či úhoř? To se rozhodla s pomocí dvou performerek divákům zprostředkovat dramaturgyně Yu En-Ping v prostorách bývalého sportoviště Erpetu. V obou případech se divák díky osobně zprostředkovanému zážitku postupně přeměňoval v daný živočišných druh. V jednom z koutů bylo simulované prostředí deštného pralesa a návštěvník od performerky dostal pokyn pohodlně si lehnout do zavěšené hamaky. Tím byl hotový první krok k přeměně v lenochoda - zavěšení v koruně stromů. Performerka vás klidným hlasem postupně zbavovala vašeho lidství a transformovala vás v živočicha. Nejdříve jste okusili, jaké to je mít špatný zrak, ale to vám jako lenochodovi nevadí, místo něj získáváte maskování tím, že vaše srst je pokrytá vrstvou řas a tak se vlastně postupně stáváte i jaksi stromem, dokonce získáváte i stejnou vůni. Aby byla transformace ještě více dotažená, na vlastní kůži zažíváte pocit, jaké to je mít jídlo přímo před nosem - performerka vám nabízí šťavnaté špenátové listy nabodnuté na špejli. Když si teď prožíváte nějakou chvíli svoje lenochodí bytí, následuje vaše opětovná transformace zpět do lidského těla. V druhém koutě se ocitáte pod vodou. Performerka vás vyzve, ať si pohodlně lehnete a zavřete oči. Její hlas vás opět provází na cestě v transformaci v živočicha. Tentokrát získávate velmi citlivou a propustnou kůži, zakoušíte, jaké to je plavat pod vodou, když máte dlouhé rybí tělo a objevujete svět skrze molekuly, které prostupují vaší kůží k nervům a přináší vám informace z okolí. Když s touto novou vlastností nakonec dospějete k objevení živočicha stejného druhu a pomalu se v pocitu života jako úhoř zabydlujete, provede vás performerka vaší opětovnou transformací v člověka.
Site-specific výstava Být někdo jiný někde jinde někdy jindy
K představení Sensorium, které se odehrávalo v Erpetu, jsem návdavkem získala možnost prohlédnout si výstavu v prostorách Erpetu k letošnímu tématu festivalu. Už prostor budovy sám o sobě má neskutečně velkou sílu působnosti. Obrovská zchátralá budova, která je stále plná dokladů o své velké vizi. Je to jako ocitnout se v zastaveném čase, kdy čekáte, odkud se vynoří mraky lidí toužících okusit nejmodernější prostory socialistického sportoviště, ale zároveň stav objektu vypovídá, že takové čekání je již řadu let marné. Stále jsou před budovou malé bázeny, které ale vodu získávají jenom z deště a jejich oprýskaný rozpadající se stav působí dost žalostně. Ve stejném duchu působí na návštěvníka hala věnovaná golfu. Když pak narazíte na pozůstalé nápisy vytloukání vajec a úprava zeleniny mezi zbytky kachlové výzdoby, začínáte přemýšlet, jestli se jste se spíše neocitli v díle surrealistického umělce. Tento pocit zosobňuje i nádech celé festivalové výstavy. Ta pracuje s prostory, které Erpet nabízí, naprosto dokonale. Simulační golfové hřiště je poseté podivnými stvořeními a výjevy, pod rozpadajícím se stropem nalézáte podivné slepeniny organismů vzniklých z odpadových materiálů, na jiném místě si můžete užít ruské kuželky trochu jinak a to tak, že místo koule máte k dispozici botu v ukrajinských barvách a místo kuželek se snažíte srazit dřevěné makety s obličejem tří největších ruských zločinců...
Festival 4+4 dny v pohybu tudíž stojí zato navštívit i příští rok. To, co nabídl letos, byl plnohodnotný přínos ze světa umění pro současnou krizi společnosti. Musím se přiznat, že z festivalů, co jsem měla letos možnost navštívit, hodnotím tento jako nejvíce zasahující. Ke všemu jsem prožila šok ze skutečnosti, že takto zajímavé a velké prostory Prahy jsem neobjevila dříve, i když jsem je měla vlastně téměř pod nosem.
(Autor úvodní fotografie: Renato Mangolin)
