- Reklama -

Je tomu téměř tři roky, kdy jsme se s Lukášem Trpišovským a Martinem Kukučkou, čili režisérským duem SKUTR, setkali poprvé. Co se od té doby změnilo a na čem pánové právě pracují? Nejen o tom jsme si povídali tentokrát.

 

❖ Co je u vás nového?

Lukáš: Největší změnou za ty tři roky je, že jsme se zčásti přesunuli do zahraničí. Kromě Slovenska, kde vlastně debutujeme v divadle Astorka v Bratislavě, jsme režírovali také v Německu a zahraniční spolupráce a větší produkce nás čekají i do budoucna. K tomu jsme se usídlili v Praze v Divadle v Dlouhé. Jinak všechno při starým. Pořád děláme divadlo. Ale je pravda, že vlastní vývoj vnímáme. Před deseti lety by mě nenapadlo, že budeme dělat Dostojevského nebo režírovat operu v Essenu.

❖ Nyní zkoušíte v Astorce Lásky jedné plavovlásky, což je vaší první adaptací dle filmové předlohy. Jaký je rozdíl v inscenování filmové a dramatické předlohy

Lukáš: Vycházíme z části z technického scénáře, který je uložen v Národním filmovém archivu ještě pod názvem Láska jako prám, a ten má klasické dialogy. Ale vycházíme také z výsledného tvaru filmu, kde se hodně improvizovalo. A to jsou dvě odlišné věci, technický scénář s filmem samotným má pramálo společného. Určitě ne dialogy. A je pravda, že to, co je pro film stěžejní, tedy střih, divadlo neumí. Takže tohle se teď snažíme vyřešit a sami jsme zvědaví, jak to dopadne. Stále doufáme, že námět diváky osloví, my se zatím bavíme.

❖ A kdy bude premiéra?

Martin: 16. ledna, takže se to může zdát jako spousta času, ale ono je to zrádné s ohledem na svátky, kdy bude volno a pak hned po novém roce jdeme do hlavních zkoušek. Trochu jsme se obávali překladu do slovenštiny, ale naštěstí tím hra na humoru neztratila. Zkoušíme s téměř celým souborem, což v tomto divadle není zvykem a herci ani nejsou zvyklí na náš styl práce, ale jak říká Lukáš, na zkouškách se bavíme a doufáme, že se budou bavit i diváci.

❖ Dalším Formanovým filmem – Hoří, má panenko – jste se nechali inspirovat i u své předchozí práce, kdy jste v německém essenu režírovali Prodanou nevěstu. Čím vás Forman tak zaujal?

Lukáš: Je spíš náhoda, že se to takto sešlo. U Prodané nevěsty jsme měli od začátku jasno, že ji nechceme dělat tak, jak si ji každý představuje a
jak se dělá většinou, tedy s nánosem folkloru. Řešili jsme proto, kam ji zasadit, a napadla nás sokolovna, což má právě blízko k Formanově Hoří, má panenko. Vesnický život se v této budově může odehrávat, na svatbu je třeba mít velký prostor, takže není nemožné, že se na vesnici pronajme zrovna sokolovna.

Martin: Celý náš koncept pak spočíval v tom, že se jedná o představu Mařenky, na kterou se náhle valí svatba. Kontrast jejího snu, kdy si představuje krásnou svatbu,
a střetu s realitou, kdy se všichni opijí a už nevypadají tak elegantně jako na začátku veselky a náhle se ztrácí i důvěra v ženicha.

❖ V rozhovorech zaznělo, že s takto pojatou Prodanou nevěstou by vás v česku hnali, ale v německu si ji dovolit můžete…

Martin: Mysleli jsme si, že za hranicemi nikdo nebude lpět na „tradičním“ zpracování, když němečtí diváci nemají žádný předobraz jako český divák, ale v tom jsme se spletli. V Česku by to možná zafungovalo nakonec lépe, protože divák tu má s čím srovnávat a vytvořili bychom zajímavý kontrast k tomu, co už tu bylo.

Jenže Němci to srovnání nemají a jsou snad ještě konzervativnější než Češi, takže čekali svou první Prodanou nevěstu se vším, co k ní domněle patří. Určitě tedy neplatí, že si člověk může v Německu dovolit cokoli. Ale abych neházel všechny do jednoho pytle – obecenstvo se rozdělilo na dvě části. Jedni nadšeně aplaudovali a druzí bučeli. Takže po všech letech máme za sebou i první bučení.

Lukáš: Některým kritikům, kteří jsou okolo Essenu, chyběl folklor, malované vesnice, kroje a pentle. Myslí si, že Smetana je folklor, všechny ty polky a skočné, a přitom je to umělé. Je rozdíl mezi folklorními motivy a folklorem.

Martin: Na druhou stranu je pravda, že kritiky z největších a nejzajímavějších periodik dopadly velmi pozitivně.

Lukáš: My bychom to sem někam moc rádi přivezli, vážně by mě zajímalo srovnání. Ale divadlo v Essenu je obrovské, takže by se to vešlo maximálně do brněnského Janáčkova divadla.

❖ Myslíte, že vám v Essenu nabídnou další spolupráci?

Martin: V divadle byli nadšení, jim se to moc líbilo a po premiéře jsme se bavili, že se určitě setkáme a domluvíme něco dalšího. V tuto chvíli není tedy nic konkrétního domluveno, ale těšilo by nás to, v Essenu se nám pracovalo dobře.

❖ Co dalšího vás v příštím roce čeká?

Lukáš: Po Slovensku budeme mít české období. Čeká nás Dlouhá, Klicperovo divadlo v Hradci Králové a pak zase Dlouhá. A bude toho víc, ale zatím o tom nemůžeme mluvit, musíme počkat, až to nejprve zveřejní sama divadla. Zkrátka příští divadelní sezónu budeme v Česku a tu další máme opět rozjednané Slovensko a Polsko.

❖ Kdybych byla z divadla a chtěla po vás režírovat hru, jaký termín mi v tuto chvíli nabídnete?

Oba: Jaro 2021.

❖ Zmínili jste spolupráci s divadlem v dlouhé, v čem přesně spočívá?

Martin: Tak především je to prostor, ve kterém máme možnost pravidelné kontinuální práce se skvělými herci, což jsme zatím zažili jen v Klicperově divadle. Spolupráce s Divadlem v Dlouhé je ještě obohacena tím, že máme možnost říct, co nám přijde pro tuto scénu zajímavé, ať už se to týká her, herců nebo režisérů.

Takto jsme doporučili Pavla Neškudlu a Marii Poulovou, kteří jsou novými posilami souboru, Jakuba Kroftu, který se po dlouhé době vrátí do Čech a ke svým spolužákům z DAMU, nebo Kashu Jandáčkovou, která bude režírovat menší inscenaci v rámci Krátké Dlouhé. Jsme tedy přítomni i u debat ohledně budoucího směřování, nicméně neleží na nás veškerá zodpovědnost.

Lukáš: Myslím si, že Štěpán Otčenášek i Hanka Burešová vnímají, že mají svůj okruh témat a známých, s nimiž spolupracují, a nebrání se jisté protiváze a novým myšlenkám a spolupracovníkům, které my jim nabízíme. Můžeme takto jejich práci doplňovat, pro Divadlo v Dlouhé to však neznamená žádnou radikální změnu.

Martin: Divadlo v Dlouhé tuhle snahu o vyvažování v sobě vždy mělo, ještě když v něm působil Jan Borna. A i když jej nejsme schopni nahradit (ani rukopisem, ani zaměřením), můžeme toto vyvážení nabídnout. Teď je jen otázka, jak nás přijmou diváci divadla.

 

❖ A nepřipadá vám, že jste na publikum v Dlouhé s Rackem nastoupili moc zhurta? Že jste jim na začátek dali docela záhlavec?

Lukáš: To je teprve všechno čeká! Racek z našich plánovaných inscenací měl být tím divácky vděčným titulem. Když jsem pak na schůzce se souborem představoval naši další inscenaci, Sen v červeném domě, a říkal jim, že to bude ten autorský a experimentální projekt, kdežto Racek byl ten „divácký“, tak jsme se všichni zasmáli. Tak bych asi shrnul našeho Racka…

Martin: Opravdu jsme si celou dobu představovali, že to bude divácky příznivé představení. Lekli jsme se až na generálce, kdy se Kuba Kopecký s Adélou Laštovkovou-Stodolovou neuvěřitelně bavili. Když se Kuba baví, je to vždycky znamením, že představení bude „exkluzivnější záležitostí“. Ale někteří si cestu k představení našli a užili si ho, zatímco někteří do něj bohužel nepronikli.

RACEK: SLED NEŠŤASTNÝCH LÁSEK AŽ NA DRUHÉ KOLEJI

Přesně jako jsi sama psala v recenzi, že nevíš, jestli nám rozumíš. A nám to takto připadá správně. Podobně tomu bylo i u Bouře a dalších našich inscenací. Ale chceme tvořit věci tak, jak jsou nám blízké, vyjadřovat se, jak nás těší. Navíc právě takto nejlépe zjistíme, jestli nás diváci v Dlouhé (ne)přijmou.

Lukáš: Je pravda, že Racek asi nebude žádný divácký hit, ale určitě na tom nebude hůř než inscenace Honzy Mikuláška nebo Jana Nebeského. Pro soubor je důležité si vyzkoušet i jinou práci, než normálně dělají. Navíc scéna v Dlouhé má tolik diváckých hitů, že si může dovolit nasadit i něco, co bude méně oblíbené. Na prodejích je však vidět, že Racek své diváky má. Počáteční hysterie se už trochu uklidnila, diváci si začínají o představení zjišťovat detaily, takže už je nezaskočí, že přestávka je téměř až po dvou hodinách a neodcházejí z divadla úplně naštvaný z konce, který vlastně koncem ještě nebyl, a podobně.

Na Racka teď spíš chodí lidi, kteří o něm už slyšeli nebo četli, takže nehrozí prvotní šok. Paradoxně největší ohlasy jsme zaznamenali u ruských diváků. Byli tu například studenti z MCHATu, kteří byli naprosto nadšení, že takhle Racka zpracovaného ještě neviděli a že takto by to mělo vypadat. Přičítám to tomu, že už jsou znudění tím, jak se Racek v Rusku dělá, a že jej najednou viděli jinak.

Martin: Řekl bych, že Rackův problém, který jsme měli třeba i u Romea a Julie, je ten, že jde o tak notoricky známou věc, že diváci se dopředu těší na určité prvky a repliky, které mají s tím dílem spojené, a pak jsou z odlišné interpretace zklamáni. A kdo například viděl Morávkova Racka, nechce ho už vidět jinak.

❖ Zastavme se ještě u Snu v červeném domě. Co diváky čeká?

Lukáš: Jako to bývá u autorských věcí, máme zatím jen hrubou kostru. Ale už to stihlo vzbudit ohlas. Sen v červeném domě je nejzásadnějším čínským dílem všech dob. Podobně jako v Británii existuje studijní obor jen na Shakespeara, tak v Číně se studuje Sen v červeném domě. Jde o trilogii a každý ze svazků má asi 800 stran. U nás jej v 80. letech přeložil Oldřich Král. A ten, když se dozvěděl, co chystáme, se spojil se Štěpánem Otčenáškem, byl nadšený, že se ten román objeví na prknech Divadla v Dlouhé. Bohužel jsme ho zklamali, protože jsme si vypůjčili jen ten název.

My se budeme inspirovat Beckettovými texty, hlavně Koncem hry. Inspirujeme se prostorem, který Konec hry nastavuje. To znamená, že máme dům, za jehož zdmi už nic není a obyvatelé žijí jen uvnitř. Je to paralela k vymezení prostoru, do kterého se narodíme a kde i zemřeme. Tedy do kterého přijdeme a ze kterého odejdeme. Což má společný námět s románem, který je o ženském pavilonu, který patřil k císařskému dvoru. Obojí má plno rovin života a smrti a s těmi si chceme hrát. Rádi bychom to pojali i hodně hudebně. Ne vysloveně kabaret, ale využít potenciál souboru.

❖ Ještě před Snem vás ale čeká hostování v Klicperově divadle, kde chystáte inscenaci Bratři Karamazovi. Proč jste vybrali tento titul?

Lukáš: Karamazovy jsme chtěli dělat už dávno a v Hradci na ně máme typově ideální herce, až na Aljošu, kterého bude hrát hostující herec. Navíc jsme uzavřeli naši trilogii o lásce a chtěli jsme se vydat trochu jiným směrem, proto jsme zvolili tento titul. A Janu Sloukovou (dramaturgyně Klicperova divadla, pozn. red.) to také nadchlo, hned jsme se domluvili.

Martin: Bratři Karamazovi jsou titulem, na němž je třeba pracovat s lidmi, které jsme přijali za své a rozumíme si s nimi. Protože jde o tak obsáhlou záležitost, že budeme naslouchat i hercům, co je pro ně zajímavé. Východiskem inscenace tedy bude, o čem člověk přemýšlí, když dočte Karamazovy. Takže uvidíme, nakolik to bude ucelený příběh, nebo sled myšlenek.

 

Autorka fotografií: Lenka Lesenská