Výstava PULP FICTION/Sedlo-Miffek-Harant ve Vnitroblocku

Klára Sedlo, Jan Harant, Lukáš Miffek – absolventi pražské AVU a studenti profesora Michaela Rittsteina. Dospělí, kteří nikdy nezapomněli na to, že byli dětmi. Stále se umí upřímně dívat a žít svůj svět. Nenechali si časem (ani nikým jiným) vzít odvahu, zvídavost a obrovskou fantazii.

Nebojí se balancovat na hraně kýče, často to dělají záměrně, prostě zlobí. Odmítají konzum, moralizování a sociální dogmata a umí se jim vysmát a zároveň natvrdo všem ukázat, že pasivita a strach jsou přesně to, co absolutně nudí a brzdí.

Každý z nich má svůj osobitý svět, ale jakmile uvidíte jejich tvorbu společně, zjistíte, jak silná magie je umění. Jedinečná příležitost se nabízí od 18. března do 14. dubna na výstavě PULP FICTION/Sedlo-Miffek-Harant v holešovickém Vnitroblocku. Vernisáž je na programu 19. března od 19 hodin.

„Měla jsem už dlouho touhu ´natočit´ výtvarný film. Spojit umělce, jejichž tvorba má přesně ten silný magnetický chaos, který každému divákovi dá prostor pro fantazii. Film nemusí být nutně k vidění v kině. Ale klidně na zdech galerie. Je tu totiž daleko víc možností. Tady si ho divák svýma očima nakonec ´zrežíruje´ sám. Bez spoilerů a spontánně. Může si své scény kombinovat podle nálady a svobodně.

Tvořit dílo dál. A to je ART,“ přiblížila zrod pozoruhodné výstavy její kurátorka Renáta Mužíková a dodala: „Tvůrce exteriérů a interiérů, výběr lokalit a scén – to je Jan Harant. Zápletka, osudové drama, osoby a erotika – Klára Sedlo. Absolutně důležitá linka nadsázky a humoru, vtip, záruka toho, aby vše bylo v harmonii – jednoznačně Lukáš Miffek.“ Renáta Mužíková všechny tři autory charakterizovala:

Klára Sedlo

Mluví svým jasným výtvarným jazykem, jde maximálně do hloubky, hodně (a ráda) analyzuje. Umí se naprosto přesně soustředit na věc a bytost, která ji uhrane. Je synestetik – všechno, co vidí, přetváří na barvy. Potom „jen“ otevře dveře a „jde“ až na dřeň. Jako správná žena nepřestane, dokud není po jejím. Má pohled, který ovšem zásadně nepředjímá, ale hodně provokuje.

Ona musí věci chápat, nesnáší povrchnost a klišé. Potřebuje tvořit „živé ze živého“, nepracuje proto podle fotek. Míchá všechny tóny jen ze základních tří barev a bílé. Hlavním směrem její tvorby je symbolismus.
Klára je přesně ten typ umělkyně, která na jednu stranu potřebuje mít absolutně jasno, aby se pak projevila jako totální chaotik. Proto jsou její obrazy tak sexy. Její tvorba je nekompromisní a vyzývavá.

Místy působí jako šmírování – pro toho, kdo se dívá. Jako když se kdysi vysílaly filmy s hvězdičkou a děti se dívaly klíčovou dírkou. Ten vzrušující pocit zakázaného zůstane v člověku celý život.
Klára je ve výstavě prvkem symbolizujícím ženské snění, umíněnost, smyslnost, erotiku, tabuizovaná témata, obrovské tajemno a zároveň přitažlivou lolitovskou hravost.

Jan Harant

Stejně jako většina mladých lidí žil i on svůj běžný, všední život. Denně chodil do Baumaxu a počítal šrouby a háčky. Večer pařil hry na PC. Jako mnoho introvertních lidí jeho věku ho ten stereotyp ubíjel, bral mu energii a on ztrácel smysl života. Někdo rezignuje a zvykne si, přizpůsobí se. Honzu tohle bezvětří dovedlo do „blázince“, kde měl čas na to poznat sám sebe a začal si vést kreslené deníky. A ty ho dovedly až na AVU.

Honza působí velice jemně a nekonfliktně. Podívejte se mu ale do očí. Je v nich svoboda a obrovská touha. Nevyznáte se v tom zdánlivě křehkém pohledu a to je nádherně znepokojující a přitažlivé. Nevyzpytatelnost rozpolcené osobnosti, která svědčí o tom, v kolika dimenzích se umělec dokáže s absolutní lehkostí pohybovat a jak perfektně zvládá hloubkovou analýzu mysli, aniž by v tom byl záměr.

Jeho obrazy se dobře dýchají. Směle pracuje s prostorem a malby se občas zdají, jako by byly pokryty jemným, snovým závojem. Nevyžívá se ve výrazných kontrastech, naopak umí výtečně zaujmout i tóny jedné barvy. Odsuzuje lpění v jeho samotné podstatě.
Honza je v naší výstavě tím, kdo se ve svých obrazech dívá sám na sebe, sleduje sebe a umí namalovat příběh svého myšlení i jeho průběh. Uklidňuje, ale zároveň dává možnost přemýšlet nad smyslem života.

Lukáš Miffek

Kdo se zuřivě snaží jiného varovat nebo osvobodit před fraškou, připravuje ho pouze na nějaký daleko větší horor. Lukáš na tohle všechno kašle. Baví se a naprosto drze útočí na lidské smysly a pudy. Vyžívá se v sexualitě, ale předkládá ji vesměs humornou formou. Je poživačný a hraje si s tím, co se zdá nespojitelné. Oživuje sny a fantazie. V jeho světě je totiž možné všechno. Pin-up modelka se vášnivě miluje s robotem a místo párku kouká z rohlíku autoveterán.

Všechno se točí vesměs kolem jídla a sexu, tak jak to v životě vlastně chodí. Kdo je ale robot, kdo je člověk, kdo je zelenina? Co je realita a co fikce? Záleží na tom? Hlavní je se dobře pobavit. Lukáš modernizuje retro, nestydí se za to, že obdivuje například komiks, je, jaký je a právě proto je jeho tvorba tak poznatelná, nezaměnitelná a oblíbená.

Figurální fantaskní groteska v optimistických, jasných a kontrastních barvách. Vtipná a hodně chytrá. Jeho obrazy jsou perfektně propracované, a přesto působí svěže a nevypiplaně.
Lukáš přináší do příběhu vtip a kouzlo zdánlivé banálnosti. Ve chvílích, kdy by člověk už možná začal moc hloubat a filosofovat, přijde přesně ta pravá chvíle na to se nadechnout a zasmát.

 

VÝSTAVA: PULP FICTION

KDY: 19. března–14. dubna 2019
KDE: Vnitroblock, Praha
WWW: www.vnitroblock.cz