Legenda na slovenském festivalu Pohoda – jaký dojem v nás zanechali The Prodigy?

42

Je léto roku 1989. V Anglii zrovna vrcholí ‚Summer of Love‘, zlatá éra hudební a kulturní vzpoury mladé generace, podobná Létu lásky 1969 v USA. Elektrické kytary a psychedelický rock ale vystřídal syntezátor Roland TB-303 a acid house, místo Woodstocku proběhla dlouhá série ilegálních rave parties, místo marihuany se ve velkém konzumuje MDMA.

Na jednom z ilegálních raveů se potkal DJ Liam Howlett s tanečníkem Keithem Flintem, dali se do řeči a spřátelili se. Keith si vyžádal od Liama kazetu s jeho muzikou, Liam mu ji po pár dnech poslal s popiskem The Prodigy (podle syntezátoru Moog The Prodigy, který používal). Časem se domluvili na hudební spolupráci a po připojení Leeroye Thornhilla, rappera Maxima a vokalistky Sharky (která ale v sestavě moc dlouho nevydržela) se zrodila legenda – The Prodigy.

Prvním velkým hitem jejich kariéry byl raveový singl Charly z roku 1991 s vysamplovanými zvuky z dětského animáku Charley Says, podmazanými hutným breakbeatem. Dosáhl až na třetí příčku v UK Singles Chart a jeho úspěch odpálil vlnu podobných rave tracků postavených na samplech z animáků. The Prodigy ale postupně začínají přecházet od raveu k vlastnímu charakteristickému a stylovým škatulkám se vymykajícímu zvuku.

V roce 1993 vydávají první album Experience, které mimo jiné obsahuje i Out Of Space, breakbeatovou pecku zkříženou s reggae a jednu z jejich vůbec nejznámějších skladeb. To už se ale nad rave scénou stahují mračna – v roce 1994 přijal britský parlament vyděšený masovými ilegálními rave parties (hlavně Castlemorton Common Festival) zákon Criminal Justice and Public Order Act, který kriminalizoval jak pořádání, tak účast na open air parties, kde hraje hudba charakterizovaná repetitivními beaty.

Na tento zákon The Prodigy reagují singlem Their Law (s refrénem „Fuck ´em and their law!“ – „Nasrat na ně i jejich zákon!“) a později i v bookletu k novému albu Music for the Jilted Generation. To se dočkalo kladného přijetí jak u kritiků, tak i fanoušků – deska se vyšplhala až na první příčku britského albového žebříčku a není divu – je doslova našlapaná peckami jako Their Law, Voodoo People, Poison nebo No Good.

Březen 1996 přinesl nový singl Firestarter a důležitou změnu v sestavě – Keith Flint se ujal mikrofonu a se svou novou démonickou vizáží se stal frontmanem kapely. O rok později The Prodigy vydávají očekávané třetí album The Fat of the Land. Zvuk je opět o něco hutnější a špinavější, pecky – jako už zmíněný Firestarter, Breather nebo Smack My Bitch Up (singl samotný i klip k němu vyvolal velkou kontroverzi) – potvrdily potenciál skupiny, která tou dobou už obsazovala hlavní časy v programech velkých hudebních festivalů. V roce 1999 ale ze skupiny odchází Leeroy Thornhill a The Prodigy si dávají dlouhou pauzu…

V roce 2002 se kapela vrátila se singlem Baby‘s Got a Temper, který se ale nesetkal s velkým úspěchem, takže se nakonec ani nedostal na další řadovou desku Always Outnumbered, Never Outgunned z roku 2004. Kritiky sice byly smíšené, ale komerčně si album vedlo dobře a kapela přidala další stálice do svého koncertního programu – Spitfire, Hotride nebo Action Radar, byť v notně upravených aranžích.

Pátým albem Invaders Must Die v roce 2009 skupina naskočila na tehdy módní vlnu nu-raveu – přiznám se, že nu-rave mi nikdy k srdci nepřirostl, ale pecky Omen, Take Me to the Hospital nebo Warrior‘s Dance zněly naživo hodně dobře – a hodně rozdílně od své albové podoby.
Šestá deska The Day Is My Enemy vyšla dlouhých šest let po Invaderech, čekání mezi řadovkami zkrátilo album živých nahrávek World‘s On Fire.

V listopadu loňského roku The Prodigy vydali novinku No Tourists. Ještě s ní odjeli turné v Austrálii a na Novém Zélandu a pak hudební svět 4. března šokovala zpráva o smrti Keitha Flinta. Jak se později ukázalo, Keith zemřel z vlastní vůle a vlastní rukou. The Prodigy okamžitě zrušili všechny naplánované koncerty. Budoucnost kapely je nejistá; teď se ale jeví jen těžko představitelné, že by tato hudební legenda bez Keitha mohla pokračovat.

Já jsem měl to štěstí, že jsem zažil The Prodigy hned dvakrát, shodou okolností to byly oba koncerty, které odehráli na festivalu Pohoda v Trenčíně. Poprvé v roce 2005 – můj první velký festival, kde The Prodigy byli headlineři a hráli od sobotní půlnoci, obrovský dav pod pódiem… Nad areálem se prohnala bouřka se slušným lijákem a pak začala bouře na pódiu. Do davu se valily hutné breakbeaty, dunivé basy a ostré kytarové riffy, Liam stál za hradbou syntezátorů a Keith s Maximem zuřivě poskakovali po stagi a hrnuli do davu pod sebou neskutečnou energii. Show dotvářely blesky, kterými odcházející bouřka osvětlovala noční temnou oblohu. Neskutečné. Dodnes to je pro mě jeden z nejlepších koncertů. Atmosféru koncertu jsem si pak ještě dlouho připomínal záznamem jejich vystoupení na festivalu Lowlands.

Jak později prozradil Michal Kaščák, The Prodigy trvali na tom, že budou mít hotel v Bratislavě a po vystoupení se rychle sbalili a odjeli. Ještě téže noci měli totiž v jednom bratislavském klubu schůzku s přítelkyní mladíka, který o dva měsíce dřív tragicky zemřel přímo při jejich koncertě v Brně na výstavišti…

Podruhé přijeli na trenčínské letistě jako „největší dárek“ k 20. ročníku festivalu. Jejich show před jedenácti lety mnohým uvízla pořádně hluboko pod kůží, a proto se jméno The Prodigy objevovalo ve wishlistu hodně často. Zase jako největší tahák programu, zase s totálně našlapanou show, plnou jak „klasických“ vypalovaček typu Voodoo People, Poison, Their Law, Breathe nebo Spitfire, tak i novějších pecek Open, Invaders Must Die nebo The Day Is My Enemy. Desetitisíce lidí na ploše, ruce nad hlavou, neskutečná energie. Jen ty blesky se tentokrát nekonaly; myslím ale, že po smutných zkušenostech z roku 2009 nikomu moc nechyběly…

The Prodigy se od svých raveových počátků rychle vypracovali mezi největší a nejdůležitější jména na hudební scéně, a to nemluvím jen o té elektronické. Jejich koncerty byly často právem na nejvyšších místech v programech festivalů a u mnohých, včetně mě, se řadí do sbírky největších hudebních zážitků. Díky za to všechno, Keithe. Bylo to boží.