Do Pěny dní v Klicperově divadle se budete chtít zamilovat

A je to tu opět. Ten neskutečně tvrdý oříšek, na který si doposud trouflo tak málo režisérů. Postavit se výzvě čelem, i když je výsledek nejistý. Převést na divadelní prkna Vianovu Pěnu dní. Zinscenovat nezinscenovatelné… Klicperovo divadlo je po olomouckém Moravském divadle a pražských divadlech ABC a La Fabrice čtvrtým odvážlivcem. Ostatně jak by ne, když režie se ujal tandem SKUTR, pro které jsou zdánlivě neproveditelné kusy největším lákadlem…

Vznik této inscenace jsem sledovala ostřeji než vlaky. Netajím se totiž dvěma věcmi. Zaprvé Pěna dní je mou srdcovou záležitostí. A za druhé režijní duo SKUTR považuji za jakési zjevení české divadelní scény.
Má očekávání byla proto vyšší než dubajská Burdž Chalífa. Od samého začátku jsem věřila, že pokud se někomu podaří ten husarský kousek s dramatizací Pěny dní, aniž by ubral na její kráse, bude to právě Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka, samozřejmě ve spolupráci s Jakubem Kopeckým a Simonou Rybákovou.
A nezklamali. Nikdo z nich. Srdce mi poskočilo hned při prvních slovech: „Chtěl bych se zamilovat, ty by ses chtěl zamilovat, on by chtěl taky…“ A chvělo se dál, protože v této hře je všechno podstatné. Dupont, úhoř, myš, leknín, kytky, Ježíš i sněžní krtci. Úprava mě velmi bavila a nejednou jsem doslova vyprskla smíchy (nejvíc se mi do paměti vryli právě sněžní krtci).

Závěrečný monolog Chloé, která popisovala vlastní pohřební průvod a u toho cupovala ten zpropadený leknín, pak smějící se diváky trochu zklidnil a naladil na serióznější strunu. Narvané hlediště a neutuchající potlesk ukázal, že šlo všeobecně o dlouho a napjatě očekávanou premiéru, jež naplnila veškeré představy diváků.

Z pocty k Borisu Vianovi, který byl zároveň i muzikantem, pojali tvůrci inscenaci hudebně. Využili muzikálnosti hradeckého souboru, který nadto oplývá vlastní kapelou Mastix složenou převážně z herců, a přizvali je ke spolupráci. Celým představením se tak linula melodie Chloé, byť ji nearanžoval Duke Ellington. Přidejte k tomu Attention aux hommes od Tatabojs, Lady Marmelade (krtci, krtci) a zaručuji vám, že to z hlavy nedostanete.

Kostýmy Simony Rybákové jsou opět kapitolou sama pro sebe. Colina oděla do obleku mentolové barvy, sukně Chloé k němu ladí a doplňuje ji krajkový živůtek. Něžné a romantické. Literární Colin sice při oblékání říká: „A žádný klobouk, abych se nerozcuchal,“ Simona Rybáková toho však nedbá, a tak se divadelní Colin prochází s kloboukem, který připomíná křížence cylindru a buřinky. Zlatá Isis a její kabátek z plyšových pudlíků mě pak rozrušil na nejvyšší možnou míru, stejně tak Nicolas v sukni.

Scénografie Jakuba Kopeckého vykazuje známé prvky, jen strom tentokrát chyběl. Scéna představuje pokoj, důmyslně otočený o 90°. Diváci shlížejí na dění na jevišti v podstatě ze stropu, proti sobě vidí koberec. Jeho vzor pouhou změnou osvětlení zprůhlední a odhalí ukrytou kapelu. Ta však nezůstává jen na svých místech, ale i s nástroji vstupuje na jeviště, hudebníci se stávají herci a přitom stále hrají.

Na jevišti vše funguje a vzájemně se doplňuje – scéna, kostýmy, nezastupitelná role každého z herců a hudebníků. Celkem povedené přenesení Vianových absurdit na jeviště. Příběh o lásce, který skončí smutně, ale náramně si to užijete.