Natočit filmový dokument, který bude složením poklony všem šílencům, kteří se snaží dostat výš a výš, zdolávat vrcholy a posouvat hranice lidských možností, je hodno obdivu. Navíc Hora nabízí jeden z vizuálně nejatraktivnějších materiálů, který si lze představit. Spojení s vážnou hudbou se může zdát jako skvělý nápad. Tak co by se mohlo pokazit? Nic. A všechno!

Australská režisérka a kameramanka Jennifer Peedomová se do hor nepouští poprvé. Vždyť poměrně nedávno sbírala ocenění, včetně ceny BAFTA, za svůj film Šerpové. Tentokráte se navíc spojila se skvělým kameramanem Renanem Ozturkem, který se natáčení v horách věnuje dlouho, a dokonce je spoluzakladatelem produkční společnosti Camp 4 Collective, která se specializuje na natáčení extrémních sportů a sportovců při výkonech, které se pohybují na tenké hranici mezi hrdinstvím, slávou a smrtí.

Strach je jako krysa. Krmit ho musíte pořád
Není asi velkým překvapením, že z téhle spolupráce vznikl snímek, který vám ve své obrazové podobě vezme dech. Ať jsou to záběry himalájských osmitisícovek z desítek různých úhlů pohledu, hory amerických či australských pouští nebo masivy kdekoli jinde na světě, to všechno nelze popsat jinak než jako úchvatné. V Česku distribuuje film Asociace českých filmových klubů, takže není úplně jisté, zda se k nám dostane i verze pro IMAX. Ale kdyby ano, bude to povinná návštěva pro každého, komu hory něco aspoň trochu říkají a kdo se občas rád pokochá pohledem shora (i když tam třeba vyjede lanovkou).

Režisérka se navíc podílela na scénáři společně s Robertem Macfarlanem a podařilo se jim vyvarovat snahy vystačit si jen se skvělými záběry. Naopak, i když jde vlastně o dokument, vystavěli společně poměrně strhující příběh. A aby ne, vždyť ještě někdy v 19. století by výprava na vrcholek hory byla považována za projev šílenství. Špičky vysokých hor byly vyhrazeny bohům a jiným tajemným silám a rozhodně nikdo neměl důvod se do téhle nehostinné oblasti vydávat. Proč riskovat život pro nic?

Ale zastavit člověka toužícího po poznání nelze. O tom už se přesvědčili snad všichni tmáři v minulosti. Nic tedy nemohlo zastavit první blázny, kteří se nahoru zkusili vydat. A pak už to šlo ráz na ráz. V roce 1953 stanuli na vrcholku nejvyšší hory světa, Mount Everestu, Edmund Hillary a Tenzing Norgay. Hillary předtím absolvoval skutečně pernou přípravu, vždyť řada lidí byla přesvědčena, že v této výšce čeká jen jistá smrt. Tehdy jim pomohl kyslík. A podívejte se dnes, na jejich místě již stálo přes 1 300 lidí a trasa na vrchol občas připomíná hromadný pochod. Ne náhodou již před časem Hillary prohlásil, že výstup na Mount Everest není už dávno vášeň, je to prostě sport. Věc, kterou s podporou a trochou tréninku zvládne skoro každý.

Tohle ale dobrodruhům nestačí. Jak poznamenává Willem Dafoe, který namluvil komentář, strach je jako krysa. Pořád má hlad a chce stále větší dávky. A tak mohl Renan Ozturk sáhnout do svých archivů. Už dávno nejde jen o to, že skuteční horolezci lezou bez kyslíku, zdolávají stále těžší terény nebo strmé stěny téměř bez jištění. Lidé chtějí jít dál, a tak sjíždí strmé svahy na lyžích nebo na kole, vrhají se vstříc hlubinám ve wingsuitech a vůbec dělají šílenosti. Hora v tomhle momentu skvěle graduje, a když si uvědomíte, že některé z těch záběrů prostě nemohly skončit dobře, na chvíli přestanete dýchat.

Jak neusnout
Také máte pocit, že Hora je prostě skvělý film? A opravdu, mohl by být, kdyby… Kdyby nebylo nápadu režisérky spojit se s Richardem Tognettim a Australian Chamber Orchestra. Samozřejmě, kombinace vážné hudby a záběrů hor zní skvěle a tvůrci tvrdí, že se obojí snažili co nejlépe propojit. Uslyšíme Beethovena, Vivaldiho, Chopina a několik dalších skladatelů. Jako koncertní turné by to byl skvělý zážitek. Dokonce by měla vzniknout i live verze dokumentu. Potom jít na koncert vážné hudby a sledovat při tom na plátně záběry hor a těch, kdo jim propadli, už bez komentáře, by byl zřejmě naprosto úžasný zážitek.

Jenže v původní dokumentární podobě to dohromady prostě nefunguje. I když má Dafoe příjemný a zvučný hlas, čte komentář tak trochu jako z National Geographic. To nemusí být na škodu, ale pak by dokumentu slušela na míru vytvořená hudba, která by skvěle vyprávěný příběh dokázala podtrhnout, zdůraznit jeho gradaci a dodat mu novou dynamiku. Přes všechnu snahu o výběr těch správných skladeb, tohle prostě s hotovou hudbou, a ještě klasickou, udělat nejde. Takže nakonec zvuková linka ze všeho nejvíc diváka uspává, protože se nemůžete pořádně soustředit ani na jedno. Je to škoda, protože každé zvlášť je skvělé.

Dokument: Hora

Režie: Jennifer Peedomová
Scénář: Jennifer Peedomová, Robert Macfarlane
Střih: Christian Gazal
Kamera: Renan Ozturk
Hudba: Richard Tognetti
www.acfk.cz

 

PŘEHLED RECENZE
Vizuální zpracování
10
Informační hodnota
7
Hudba
3
David L. Bronštejn
Autor není stálým členem redakce.