Sex, drogy a Masaryk. Odpovídá nový český snímek historii a rekordnímu počtu ocenění?

Kolem nového českého snímku Masaryk, který vyhrál rekordních dvanáct Českých lvů, je zejména od udělení těchto ocenění mnoho křiku. Někdo považuje jeho účelovou brzkou premiéru několik měsíců před hlavním uvedením do kin za podvod a nespravedlnost. To ale nesmí vést k tomu, aby se divák nechal ovlivnit vlnou těchto negativních ohlasů a nezhlédl tento snímek zaujatě. Své místo mezi špičkou českých filmů si totiž z mnoha důvodů zaslouží, ačkoliv se ani on nevyhnul pár přešlapům.

Film Julia Ševčíka Masaryk (v hlavní roli Karel Roden) vypráví příběh hudebně nadaného muže, který trpí pod tíhou jména svého otce, nechtěné odpovědnosti vůči své zemi i psychickými problémy. Píše se rok 1938 a československý velvyslanec v Londýně a syn prvního prezidenta republiky se snaží získat u světových mocností podporu pro svou malou zemi, aby ji uchránil před agresí rozpínavého Německa. Tato nechtěná role, do které byl dotlačen otcem, ho žene do náruče žen, užívání drog a léčby v mentálním ústavu.

Na snímek Masaryk se nedá nahlížet optikou historie ze dvou důvodů. Za prvé se podle historiků jedná více o fikci než reálné vyobrazení života Jana Masaryka, za druhé proto, že jeho život je obestřen mnoha tajemstvími, mezi nimiž je i jeho nevysvětlená smrt. Historik Petr Zídek je k dílu v tomto ohledu velmi kritický a konstatuje, že celá zápletka filmu je vykonstruovaná. Také vylučuje, že by se Masaryk během pobytu ve Spojených státech léčil v sanatoriu. Na druhé straně stojí historik Pavel Kosatík, který je smírnější a říká, že film minimálně vykresluje Masaryka způsobem, který je hodný zamyšlení.

Je tedy vhodné nahlížet na tento film spíše jako na historickou fikci. Pro to hovoří i jiné scény, které nepolemizují přímo s reáliemi Masarykova života. Například scéna, ve které se popíjí zapálený absint. Tato scéna je naprostým omylem, jelikož o ohnivém absintovém rituálu není před rokem 1989 jediná zmínka. Byl totiž „vynalezen“ až během první poloviny 90. let 20. století v Čechách. Nejednoznačným prvkem je také několikrát zobrazené šňupání kokainu, který v té době platil za lék, nikoliv za drogu jako dnes, což ale není z filmu patrné.

S reálným základem filmu to může být jakkoliv, ale jedna věc je jistá. Celý stojí na výkonu Karla Rodena. Obsazení filmu je co do počtu poměrně komorní, čímž Roden vyniká ještě více. Ať už se ocitá v poloze pragmatického diplomata či psychicky labilního muže zhrouceného pod silným odkazem svého otce, neustále působí věrohodně. Ačkoliv je celá situace kolem ocenění dvanácti Českými lvy nepříjemná, jeho výhra za nejlepší herecký výkon byla rozhodně zasloužená.

Snímek totiž nenaříká nad tragickou situací, která vedla k okupaci Československa Hitlerem, ale věnuje se vnitřní rozervanosti muže, který jí nedokázal zabránit. Zde Roden stojí na pevné půdě a celé dílo podává konstantně kvalitní výkon. Oldřich Kaiser v roli prezidenta Beneše také působí nenahraditelně. Drží si pevnou tvář odhodlaného muže, který jedná tak, jak musí, ačkoliv je to pro něj bolestné a emoce vyjadřuje v dokonale minimalistické míře. Solidním trumfem také je, že zahraniční postavy ztvárňují zahraniční herci, čímž vzniká skutečnější prostředí.

Už jen výběr zpracování je jednoznačně zajímavý. Jeden z nejdůležitějších momentů naší historie je zde podán z nového úhlu pohledu, ze zákulisí diplomatických her a prostých jednání mužů, kteří hájí zájmy svých zemí. Tvůrci se tak vyhnuli již mnohokrát opakovaným způsobům zpracování historických milníků, díky čemuž je celý snímek od základu svěží. Za vyzdvižení stojí celkový nádech filmu, který působí jednoduše řečeno světově. Není to jen díky tomu, že po celou dobu zní správný jazyk (tedy když mají postavy rozmlouvat anglicky, zní ve filmu angličtina, když se baví francouzsky, zní francouzština), a čeština tak na úkor angličtiny moc prostoru nedostává, ale výběr prostředí a herců působí na českou tvorbu nadstandardně.

Na druhou stranu byl velkým zklamáním trailer, kvůli kterému jsem jako potenciální divák téměř ztratila chuť zajít na snímek do kina. Svou stavbou ve stylu „Sex, drogy a Masaryk“ působil velmi prvoplánově a až přehnaně vulgárně, jako by se tím snažil přitáhnout diváky na českou verzi Pařby ve Vegas. Byl tak od základu zavádějící a zdaleka nedával ochutnat to, o čem snímek opravdu je. Nejedná se totiž o příběh nevázaného bohéma, ale o uvěřitelné lidské drama plné pocitů méněcennosti a pochybností nad vlastními rozhodnutími. Masaryk není nezodpovědný floutek, který si užívá výsad spojených se svým jménem, ale muž, který zlomený přijímá okolím a situací vynucenou roli, ačkoliv by se nejraději narodil jako někdo jiný.