Módní kmeny a styl subkultur aneb „Když když tomu říkáte punk, tak to nejspíš není punk.“

Módní kmeny jsou jedinečnou publikací, která přináší přehled módních směrů a stylů mladých lidí v uplynulých sto letech. V knize se dozvíte, jaké oblékání je typické pro každou subkulturu, ať jde o teddy boys, hippies nebo punk, a jaké jsou jeho kořeny. Sleduje vývoj od emancipovaných tanečnic charlestonu přes swingující mládež, mods, rockery, hippies, pankáče a vyznavače emo stylu až po novodobé hipstery. Cesta každého stylu je zmapována od počátečního impulzu po odkaz, který ovlivnil a stále ovlivňuje další módní styly.

Styl a móda byly odjakživa prostředkem sebevyjádření a často spolu s hudbou sloužily k tomu, jak se identifikovat s určitou ideologií nebo subkulturou.
Revoluční francie měla své „icroyables“ a „merveilleuses“, kteří odpovídali na vládu teroru dekadentním a dandyovským oblečením.
Scuttlers, členové manchesterského gangu z konce devatenáctého století, se odlišovali svými dřeváky, dole rozšířenými nohavicemi, hedvábnými šátky a velmi krátkými vlasy s patkou či ofinou.

Většina subkultur se vyznačuje mladistvostí. Jejich prvotní rozvoj se kryje s příchodem radia a gramofonu a hudba se stala indikátorem osobního vkusu. V Německu se ve třicátých letech otevíraly moderní kluby, kde mohli ctitelé jazzu, už tehdy neschvalovaného nacisty, diskutovat a poslouchat nejnovější hudbu. Swingová mládež, jak se jim říkalo, nosila módu z Británie a Ameriky.

Afroameričané pomocí módy ukazovali svou hrdost a důstojnost v době, kdy měli omezená práva. Harlem byl ve dvacátých letech místem svobodného sebevyjádření a ve čtyřicátých letech se objevil zoot, oblek extravagantního střihu a tvaru, který se stal symbolem odporu k podřízené pozici.
Jamajští rudeboys se oblékali výrazně a napodobovali Divoký západ.

Naopak typická britská subkultura mods či modové, se cítili jako členové jakéhosi tajného klubu, v němž pár „tváří“ v módních tričkách nebo stylovém sáčku určovalo trendy a znalo ty nejpodivnější kapely.
V polovině šedesátých let to byli právě mladí lidé, kteří protestovali proti vládě, hlavně ve Spojených státech, kde hnutí hippies vybízelo mládež, aby se rozparádila, správně naladila a šla si svojí cestou.

Simon Reynolds ve své knize Energy Flash popisuje subkultury, především ty, které patří k taneční hudbě, jako „vibe tribes“ – kde vibe znamená mít tajemství, zvláštní znalosti. Reynolds píše: „Poznáte to z těch zasvěcených úsměvů a jiskřivých pohledů, které si všichni kolem začnou vyměňovat, když se ve skladbě objeví určitá změna nebo se ozve určitý zvuk či riff, který vytvoří synergii s drogami, jež mají všichni v sobě… není to elitářské, spíš kmenové.“

Subkultury se mohou vzájemně inspirovat, ovlivňovat a vlévat se do sebe. Hippies byli pokračováním beatnického hnutí, jamajští rudeboys spolu s londýnskými mods inspirovali původní skinheady.
Nesmrtelné je i téma „hipster“ – toto slovo vzniklo ve dvacátých letech v Harlemu z výrazu „hip“ nebo „hep“, jímž se označovali nekonformní jedinci, kteří jsou o krok napřed.
Knihu Caroline Young otevírá kapitola FLAPPER, což byly podle The Times „frivolní, nedostatečně oblečené, džezující žabky, nezodpovědné a nevychované, pro které je tanec, nový klobouk nebo muž s autem důležitější než osud národů.“

Pro mě osobně zřejmě nejsympatičtější styl z celé knihy, dvacátá léta byla – minimálně co se módy týče – okouzlující. K podrobně popsané kapitole nechybí také období, po které byly „flapperky“ v kurzu a co přesně je tehdy ovlivňovalo (například Velký Gatsby či film The Flapper s Olive Thomas).

Kapitola HARLEMSKÁ RENESANCE se zaměřuje na soběstačnou černošskou komunitu, kde se ulicemi linuly tóny jazzu, vzkvétala literatura, móda i umění. Opět se dozvíme přesné období, kdy byla tato subkultura na vrcholu a co přesně ji ovlivnilo.

Pokračujeme kapitolami, o kterých už řeč byla: ZOOT, SWINGUJÍCÍ MLÁDEŽ, BEATNÍCI, TEDDY BOYS, samozřejmě tu prostor mají i MOTORKÁŘI A ROCKEŘI, MODI, SURFAŘI, zřejmě jedno z nejznámějších hnutí HIPPIES, RUDEBOYS, SKINHEADI, HIPHOPEŘI, NORTHERN SOUL, trpytivé DISKO, naštvaný PUNK, NOVÁ ROMANTIKA, kterou ovlivnila mimo jiné i Pirátská kolekce Vivienne Westwood či skladba Ashes to Ashes od Davida Bowieho.

GOTIKA, jejímž ústředním prvkem se stal teatrální viktoriánský styl, ACID HOUSE, který byl ztělesněním hédonismu, smajlíku a extáze.

Typickým stylem bývalé portugalské kolonie Goa se stal fosforově zářivý vzhled novodobého hippie, ravera a cestovatele s dredy na hlavě a oblečeného v duhovém batikovaném tričku – jak jste asi správně pochopili, dostáváme se ke kapitole GOA TRANCE.

GRUNGE, to jsou flanelové košile a roztrhané džíny, v kinech zrovna běžel film Singles a mladé hollywoodské ikony se oblékaly úplně obyčejně, jako by chtěly říct, že mají na práci něco důležitějšího než módu. V roce 1992 vyslal na molo Marc Jacobs modelky oděné v grungeové houte couture, Courtney Love na to však zareagovala: „S Kurtem nás to rozzuřilo. Byli jsme punkeři a takové věci jsme neměli rádi.“

ROIT GRRRL aneb „Všechny holky vpřed!“ Toto heslo křičela z pódia na začátku devatesátých let Kathleen Hanna ve snaze vytvořit nový feministický hlas uprostřed tradiční mužské scény. Hardcorová scéna byla extrémně maskulinní, a zde moc holek nevidíte,“ napsala Kim Gordon ve své autobiografii Girl in a Bond. Moderní převtělení riot grrrls můžeme spatřit v současné čtvrté vlně feminismu ve skupinách Pussy Riot nebo Slutwalks, případně u spisovatelek, jako jsou Caitlin Moran a Lena Dunham.

BRITPOP, to je svěží neomodovský styl, který si pohrával s britskou tuctovostí – patřil k němu falešný londýnský přízvuk kapely Blur, manchesterské chvastounstí bratrů Gallagherových a kultura kluků a holek, kteří pijí pivo, nosí staré adidasky a dívají se na fotbal. Byl předzvěstí pestrosti a optimismu, které se postavily přílivu americké grunge a jeho flákačské image.

EMO byl životní styl generace vychované na internetu, která hledala v hudbě únik a oblékala se jako mladší skejťáčcí gotici. Emaři nosili trička s potisky kapel, džíny, ocvočkované opasky, pruhované topy a piercingy, vlasy si barvili živými barvami od Manic Panic nebo Fudge a sčesávali si je do obličeje.

HIPSTER – moderní hipsteři se narodili v gentrifikované čtvrti, jako je Shoreditch v Londýně nebo Williamsburg v New Yorku. Mladí běloši ze střední třídy, kteří pracují v kreativních oborech, vytvářející sebestředný a ironický způsob oblékání a života. Ačkoliv byli často vnímání jako konzumenti, stále hledali něco nového, zvlášť v oblasti technologií a chovali se ekologicky. Z výrazů „řemeslné“, „fair trade“ a „malý pivovar“ se stala takřka klišé.

Neplést si, prosím, s nošením transparentních brýlí a hlubokým zamyšlením se, zda kytky umístěné kdesi v místnosti jsou „skutečně jen náhodným uskupením květin, nebo jde o umělecké dílo“. Můžeme mít na hipstery jakýkoliv názor, ale takhle omezení určitě nejsou.
Korzety, tvíd, paprskomety, poklona vědeckofantastickým vizím z viktoriánské éry – je asi jasné, že se dostáváme ke kapitole STEAMPUNK. Kreativní směr založený na tom, jak si viktoriánci představovali budoucnost a její technologie, a jeho fanoušci vytvářejí spektakulární vynálezy a kostýmy z obyčejných předmětů. Mezi významné osobnosti, které steampunk nosily, se řadí i Lady Gaga, stalo se tak v roce 2012.

https://www.youtube.com/watch?v=CMThz7eQ6K0

Tokijské HARADŽUKU je čtvrť pro milovníky módy, pěší nákupní zóna, kde lidé mohou svým osobitým stylem dávat na odiv svou individualitu, často postavenou na principu „kawaii“ (japonský výraz pro „roztomilý“.) HARADŽUKU jsou ty rozkošné japonské lolitky, co nosí růžové sneakers, bílé nadkolenky, barevnou sukýnku, která jim sotva skrývá hýždě, na zádech batůžek jako roztomilé školačky, šaty ve stylu narozeninového dortu, nechybí ani Hello Kitty, jednorožci, vlasy obarvené často na pastelové barvy (růžova, modrá, fialová – obvykle mají na hlavě všechny barvy najednou) a účes zdobí nespočet sponek, čelenek a ozdob, které kupujete většinou svým dětem.

SAPERUR, neboli životní styl a pravidla, která přikazují mít na sobě najednou maximálně tři barvy (včetně bílé). Ze saka vykukuje kapesníček, v ruce se nese deštník nebo vycházková hůlka a nezbytná je i pečlivá úprava zevnějšku. Na sauperech najdete například drahé značkové obleky ve zvonkově modré, cukrátkově růžové a citronově žluté a nosí k nim naleštěné mokasíny z krokodýlí kůže a také buřinky. Spolu se stylem FLAPPER je to z mého pohledu to nejsympatičtější, co by se v dnešních ulicích mělo objevovat.

KOGAL, závěrečná kapitola knihy a zároveň asi ta nejméně vkusná. Estetika kogal je založena na umělém opálení a odbarvených blond či kaštanových vlasů a dívky z bohatších rodin mohou podle jejích pravidel rebelovat tím, že nosí školní uniformu v sexualizované podobě.

Ke konceptu patří školní kostkovaná sukně, bílé podkolenky, legrační doplňky, viditelná ramínka od podprsenky, sukně se někdy vytahují dokonce tak, aby byly vidět i kalhotky. Jakmile styl kogal získal na popularitě, vyvinul se z něj koncem devadesátých let extrémnější styl ganguro, o němž si už ale přečtěte v knížce. Stejně jako o všech podrobnostech, které jsou k jednotlivým stylům čtivě a velmi zajímavě rozepsány na několik stran.

A žádné strachy – o fotografie ochuzeni rozhodně také nebudete.
Mimochodem, v roce 1969 napsal autor Nik Cohn pravděpodobně nejlepší definici popkultury. Řekl, že jde „o oblečení, auta, tancování, rodiče, střední školu a to, že jste svázaní a osvobodíte se, o sex, bohatství, stárnutí, Ameriku, města a hluk. A když to shrneme, jde o Coca-Colu.“