Je málo filmů, na které je nutné jít, i když prožitek v kině bude nehezký. Takový je nový televizní film vzniklý pod taktovkou Jiřího Stracha Máma. Označení televizní film je v tomto směru možná trochu matoucí, neuvěřitelně syrový a drsný příběh mentálně postižené Lilian a její dcery Malvíny totiž tenhle rámec dalece překračuje. Jeho zarámování do zrůdného totalitního režimu, který považoval mentálně postižené za bezprávné maso, sílu skvělého vyprávění ještě zesiluje.
Starší generace má Jiřího Stracha spojeného ještě s postavou Lotranda v televizní pohádce, většina veřejnosti si k němu přidá ještě povedenou pohádku Anděl Páně. Strach má ale na kontě i několik komerčně velmi úspěšných detektivních sérií. Už na nich ale ukázal talent udělat ze silného (ale i méně silného) příběhu ještě mnohem silnější. Snímkem Máma před sebe položil o kus obtížnější úkol. Tohle téma rozhodně nezaručuje komerční úspěch ani davy diváků v sále. Ostatně pro slabší povahy může být jen těžko stravitelné. Přesto ale dokázal tenhle drsný a chvílemi bezvýchodný příběh vyprávět s laskavostí, bez zesměšňování i urážek.
Mentálně nemocný člověk patří do ústavu
Totalitní režim před rokem 1989 prokazoval svou zrůdnost mimo jiné tím, jak bezohledně se choval k lidem jakkoli handicapovaným. Především se snažil je někam schovat, ideálně do nějaké ústavní péče s vězeňským režimem. U lidí s mentálním handicapem to bylo ještě výraznější. Ti neměli prakticky žádná práva a jednalo se s nimi jako s kusem hadru. Právě na konci osmdesátých let minulého století se odehrává příběh Lilian, dívky s IQ kolem 50, což znamená opravdu těžký duševní handicap. Stalo se jí to, co mnoha podobným lidem, někdo ji znásilnil. Nejspíše někde v ústavu či jiném zařízení. Tehdejší policie případ vyšetřovala, ale vlastně jen na oko.
Nikdo rozhodně neměl zájem popotahovat „normálního člověka“ za znásilnění „mentála“, vnímaného spíše jako zrůdu. Pro Lili to bylo obrovské trauma, které jí udělalo život ještě méně snesitelným. Z tohoto zločinu se navíc narodila dcera, dostala jméno Malvína, a bylo to vlastně obyčejné, chytré (možná až moc) dítě. Ovšem takové děti byly komunistům dost na obtíž, měli tendenci zpochybňovat jejich lži a vůbec narušovat svět s nadvládou hlupáků.
Chvíli to vypadalo, že obě našly štěstí. Ujala se jich jistá paní Halasová, učitelka zrovna nastupující do důchodu. Několik let vše fungovalo skvěle, „babi“ se starala jak o Lilian, tak o Malvínu. Oběma dokázala dát to, co potřebovaly. Malvína měla i velmi dobrý prospěch ve škole. Jenže pak se stalo něco nečekaně tragického. Babi Halasová z ničeho nic náhle zemřela. Těžká, ale funkční symbióza se najednou rozsypala. Všichni kolem byli nadšeni, konečně se jim podaří to, co chtěli od začátku. Lilian zavřít na psychiatrii a nacpat tunami sedativ, no a Malvínu poslat do dětského domova.
Děsivá autentičnost
Filmem Máma potvrdil Strach schopnost natočit skutečně hluboký příběh, který byl doposud spíše tušený. Skvělým spoluhráčem mu v tomto směru byl scenárista Marek Epstein. Ten starší Stachův námět nechal tak trochu „uležet“ v šuplíku. Když k němu ale dozrál čas, dokázal vystavět strhující příběh s prvky psychologického thrilleru, který asi jen těžko někoho nechá chladným. S emocemi pracuje bravurně a Strachova režisérská sebejistota, ale i laskavé vyprávění, dělají snímek Máma neuvěřitelně silným. Právě laskavý nadhled bez zesměšňování, ale plný respektu a pochopení, dodává Mámě dechberoucí hloubku.
Na ještě vyšší úroveň jej posunul ještě bravurní a obdivuhodný herecký výkon představitelky Lilian Elizavety Maximové. Jak Jiří Strach poznamenal, její příprava měla skutečně hollywoodské parametry. Strávila totiž více než půl roku jako dobrovolnice v Psychiatrické nemocnici v pražských Bohnicích. Tak dokonale nasála myšlení lidí podobných Lilian. Zvládla téměř dokonale načíst jejich typická gesta, zvuky, ale především prožívání. A dokázala to přenést na plátno. Divák zcela samozřejmě předpokládá, že jde o mentálně handicapovanou herečku, Maximová nehraje karikaturu, ale tvoří hluboce autentickou postavu, plnou bolesti a pochopení. Její Lilian bojuje se světem, který jí nerozumí, a její instinkt ji žene k jedinému: za každou cenu ochránit dceru. Její gesta, pohledy a chůze utvářejí výkon, který se zaryje pod kůži. Pokud na ni zapomenou poroty různých hereckých či filmových cen, pak by měli dát své práci vale!
Zdatně jí sekundují obě představitelky Malvíny. Obě proto, že Epsteinův scénář kombinuje dvě časové linky, malou asi devítiletou Malvínu a život s matkou na začátku osmdesátých let a prožívání čerstvě patnáctileté Malvíny, které se vybavují vzpomínky na dětství a touží znovu se setkat se svou matkou. Malá Valentýna Bečková je odzbrojující ve své opravdovosti. Dospělá Sophia Šporclová dává příběhu hloubku smíření. Celkově skvělý dojem dotváří také české herecké hvězdy, které dostaly menší či větší prostor. Třeba Pavel Kříž jako ředitel dětského domova, Veronika Freimanová jako psychiatrička, nebo třeba Oldřich Navrátil v roli souseda paní Halasové (Dana Syslová).
Jakkoli se film Máma nevyhnul občasným sentimentálním zkratkám, nabídne divákovi silný, mnohdy až intimní zážitek. Zážitek možná nikoli hezký, ale o to silnější. Divák možná bude muset po filmu zůstat chvíli sedět a ten obrovský příval emocí vstřebat. Ale stojí to za to.
FILM: MÁMA
Režie: Jiří Strac
Scénář: Marek Epstein
Střih: Jan Mattlach
Kamera: Martin Šec
Zvuk: Radim Hladík ml.
Hudba: Jan Kučera
Účinkují: Elizaveta Maximová, Sophia Šporclová, Valentýna Bečková, Dana Syslová, Pavel Kříž, Lenka Krobotová, Veronika Freimanová, Oldřich Navrátil, Patrik Böhm, Kristýna Mandousová, Magdaléna Čečo, Zdeňka Žádníková-Volencová
–> Česká televize
