Před pár lety jsem měla možnost strávit v Istanbulu nějaký čas. Na toto období mám plno krásných vzpomínek. Oblíbila jsem si tureckou kuchyni a zamilovala přátelskost a přívětivost místních. Obdivuji staré památky i dynamicky se rozvíjející nové části města. Nikdy mě nepřestane fascinovat tamní doprava. Vždy se tam budu ráda vracet. Jako třeba letos v říjnu.
První věc, na kterou si musíte v Istanbulu zvyknout, jsou lidé. Ti jsou totiž úplně všude. Počet obyvatel v Istanbulu přesahuje počet obyvatel v České republice. V roce 2010 měl Istanbul 13 milionů obyvatel. Od té doby číslo jistě vzrostlo. A to nepočítáme přistěhovalce a turisty. Podle toho vypadá i doprava. Auta v podstatě jen popojíždějí a cesta, která tramvají vyjde na dvacet minut, trvá autobusem hodinu a půl. Asi netřeba zdůrazňovat, že všechny dopravní prostředky jsou nacpané k prasknutí, byť frekvence příjezdů autobusů, metra, tramvají i lodí je asi pětiminutová. Preferuju tedy po Istanbulu chodit pěšky. Ovšem vzhledem k jeho rozlehlosti lze toto praktikovat pouze v centru.
Chcete-li vidět památky, je víceméně jedno, v kolik ráno vstanete. Vždycky dorazíte do fronty a čekáte dvě hodiny, než na vás přijde řada. Proto jsem si v Istanbulu oblíbila mešity. Jsou krásnou ukázkou osmanské architektury, vstup je do nich zdarma (jediné, co musíte udělat, je zout si boty a dámy zahalit vlasy) a nikdy tam nejsou fronty. Tedy kromě úchvatné Modré mešity (Sultanahmet camii). Zde platí stejná pravidla jako u jiných památek. Osobně doporučuji mou oblíbenou Novou mešitu (Yeni camii) v blízkosti přístavu Eminönü nebo další slavnou, Sulejmanovu, mešitu (Suleymaniye camii).
Největší koncentrace památek (a tedy i lidí) je v okolí místa Sultanahmet. Nachází se zde Modrá mešita, Hagia Sophia, palác Topkapi (Topkapi sarayi), Basilica cistern (Yerebatan sarnici) a hipodrom. Všechny zmíněné památky jsou architektonické skvosty a v Istanbulu mají asi takový význam jako v Praze hrad a most. Každý návštěvník Istanbulu by je proto měl vidět. Ale stejně jako Praha není jenom most a hrad, Istanbul není jen Hagia Sophia a Topkapi.
Málokdo odhalí, že kousek od Modré mešity, po pravé straně hipodromu, se nachází muzeum tureckého a islámského umění (Türk-Islam Eserleri Müzesi), kde můžete obdivovat překrásně zdobené Korány. Dalším muzeem umění je Pera Müzesi, kde lze spatřit díla slavného tureckého malíře Osmana Hamdi Beye. Absolutní špicí mezi památkami je palác Dolmabahçe, vystavěný v 19. století. Sice zde není tak výrazný nádech orientu, neboť interiér paláce je ovlivněn evropským stylem, ale i tak je hoden obdivu.
Zvláště nádherné křišťálové lustry různých barev. A klesne vám čelist, když průvodce zahlásí, že se jedná o „Bohemian Crystal from nowadays Czech republic“. Ve stejném stylu je i letní sídlo Beylerbey, nacházející se na asijské straně Istanbulu.
Nebaví-li vás jednotlivé památky, ale raději byste si užili celkový pohled na město, máte několik možností. Na evropské straně je krásný výhled z Galatské věže (66.9 metrů vysoká), na asijské straně si užijete jinou perspektivu z vrcholu Çamlıca (268 m. n. m.). Můj turecký spolubydlící mi ale doporučil jít na Sapphire Istanbul (čtvrť Beşiktaş), který je nejvyšším mrakodrapem v Turecku a čtvrtou nejvyšší budovou v Evropě celkově.
Z 54. nadzemního patra je bezkonkurenční výhled. Osobně doporučuji zajít tam navečer, prohlédnout si Istanbul za světla a počkat, až se setmí, abyste jej viděli i v noci, osvětlený.
Veškeré nyní doporučené stavby a muzea se nachází na evropské straně. Je to proto, že asijská část je moderní, rychle a stále se rozrůstající, částí Istanbulu. Když jedete po Bagdádské třídě (Bağdat Caddesi) a vidíte obchody světoznámých značek jako Michael Kors, Pierre Cardin, Tommy Hilfiger, Guess a mnoho podobných, máte pocit, že spíše tady se to podobá Evropě.
mešita Sultanahmet
Istanbul obecně je krásné město, kde o zážitky není nouze. I když převládá islám, Istanbul se profiluje jako tolerantní i jiným vírám – křesťanství a judaismu. Turci (jakéhokoli vyznání) jsou přátelští, pohostinní a ochotní kdykoli pomoct či poradit.
Gastronomie v Istanbulu
Otázka „Co bude k obědu?“ zde má poměrně snadné řešení. Kebab (turecky kebap) koupíte na každém rohu za (oproti českým poměrům) směšnou částku, přičemž chuť (oproti českým poměrům) je nesrovnatelně lepší. Ačkoli proti kebabu z ulice nemůžu říct nejmenší, určitě stojí za to si na něj zajít i do restaurace. Maso vám zde přinesou na jehle, s čerstvě upečeným tureckým chlebem, zeleninou a jogurtem.
Mám ráda podnik SEKİ ERZURUM SOFRASI ve čtvrti Bağcılar, kde jsem žila. Z centra (čtvrť Fatih) je to bohužel trochu z ruky. Kromě kebabu můžete narazit na kokoreç. Mně jej doporučil během pobytu můj domorodý spolubydlící. Dodnes si myslím, že to od něj byla zlomyslnost. S naivitou sobě vlastní jsem si jej dala, a když jsem ještě ten den sklízela na toaletě následky svého jednání, teprve pak jsem si zjistila, co to vlastně je. Kokoreç jsou ovčí střeva plněná ovčími vnitřnostmi, jako ledviny či srdce, dokořeněná paprikou a oreganem. Tváří se to nenápadně, vypadá to jako kebab, jen „naležato“. Vzhledem ke svým zkušenostem nedoporučuji.
Asi aby svůj šprým odčinil, uvařil spolubydlící následně k obědu manti. Masem plněné knedlíčky připomínají tvarem svatební koláčky. Podávají se s omáčkou, která se připraví tak, že se nechá na pánvi rozpustit máslo. Do něj se přidá rajčatovo-paprikové pyré a sušená máta.
Tato směs se zamíchá s jogurtem a voilá – dokonalost. Dalším tradičním jídlem je kumpir, což je plněná pečená brambora. Její vnitřek se vydlabe a smísí s máslem a navrch si můžete vybrat cokoli chcete – olivy, nakládané houby, sýr, salám, strouhanou mrkev či okurku, hrášek, kukuřici… Doporučuji držet se hesla „méně znamená více“ a kumpir si zbytečně nepřeplácat.
Oblíbený je také börek – listové těsto plněné sýrem feta nebo mletým masem či špenátem. Sladkou tečkou může být lokum (jakési želé, na můj vkus příliš sladké) nebo baklava (listové těsto prokládané ořechy a slazené medem). Obojí seženete na každém rohu. Horší už je to s künefe.
Při prvním ochutnání jsem byla v rozpacích. Künefe je v podstatě ve sladkém těstě obalený, sirupem z cukru přelitý, smažený sýr – a to nečekáte. Stačilo ale další sousto a já mu úplně propadla. Zkrátka hlady v Turecku neumřete. A žízní? Také ne. Turci nejčastěji pijí ayran, nápoj z jogurtu a vody.
Pokud vystačíte s vodou, pijte raději balenou. A na ulicích často potkáte mladé Turky, jak táhnou vozík plný pomerančů a granátových jablek. Za liru (asi deset korun) vám rádi z tohoto ovoce vymačkají čerstvou šťávu. S alkoholem je to horší. I když je Turecko svým zřízením sekulární stát, náboženství islám mezi jeho obyvateli převažuje. Alkohol v obchodech najdete, ale je drahý.
Velkou koncentraci hospod jsem objevila v uličkách okolo Třídy nezávislosti (Istiklal Caddesi), vedoucí od Galatské věže k náměstí Taksim. V nich můžete ochutnat turecké pivo Efez a anýzovou pálenku raki, kterou Turci pijí naředěnou vodou a zakusují jablkem.
