Film noir – klasika a nesmazatelná část dějin kinematografie. V tomto článku vás seznámíme se stručnou historií tohoto stylu (nikoliv žánru, jak se mnozí domnívají) a společně se podíváme na nejlepší pětku filmů, které film noir představují v té nejlepší podobě.
Co to vlastně film noir je? Touto otázkou se filmoví historici trápí již několik desetiletí. Pro film noir neexistuje přesná definice, jako tomu je například u muzikálu, gangsterky, či westernu. Film noir totiž není žánr, nýbrž styl, který nese specifické výrazové a narativní prostředky. Nejvíce určujícími znaky jsou: ponuré svícení a hra se stíny, rozervaný hlavní hrdina s pochybnou morálkou, který se často zaplete do těžkého zločinu, příběhy jsou mnohdy vyprávěny retrospektivně a důležitou roli zde hraje postava femme fatale (osudová žena). Femme fatale je žena svůdná, většinou také pochybné morálky, která svými intrikami a manipulací zneužívá hlavního hrdinu. Typický je pro film noir také tragický konec.
Ačkoliv bychom jisté znaky filmu noir našli již dříve – ponuré svícení a hru se stíny v období německého expresionismu ve 20. letech a podobné příběhové motivy zase v období francouzského poetického realismu let 30., za klasické filmy noir považujeme až ty, které vznikly v USA během 40.-50. let. Všechny nesly alespoň nějaké z výše zmíněných znaků a výrazně ovlivnily tehdejší Hollywood, především svým pesimistickým vyzněním a nejednoznačnými charaktery. Z filmu noir vyšlo mnoho filmových hvězd, jako například Humphrey Bogart, Lauren Bacall, Barbara Stanwyck a Edward. G. Robinson.
Zlaté období filmu noir se většinou ohraničuje roky 1941-1958. Nicméně to neznamená, že by film noir z kinematografie nadobro zmizel, jednotlivé prvky tohoto stylu lze v hojném počtu nalézt i dnes (Temný rytíř, Insomnia, Temná tvář Brooklynu,…), filmy, které pak přímo navazují na tradici filmů noir, označujeme pojmem neo-noir (například Čínská čtvrť od Romana Polanského).
Ale teď už se pojďme podívat na pět brilantních filmů noir ze zmiňovaného zlatého období:
Maltézský sokol (1941)
Čím jiným začít, než filmem, který je obecně považován za první film noir. Snímek je režijním debutem Johna Hustona, který se následně etabloval jako jeden z nejlepších hollywoodských režisérů. Do hlavní role obsadil charismatického Humphreyho Bogarta, pro kterého Maltézský sokol, společně se snímky High Sierra a Casablanca, znamenal velký obrat v jeho kariéře a následně se stal nejvyhledávanějším hercem Hollywoodu. Spolupráce jim sedla a následně spolu natočili dalších 5 filmů.
Maltézský sokol vypráví příběh soukromého detektiva Sama Spadea (Humphrey Bogart), který se kvůli zakázce od slečny Bridgit (Mary Astor) zaplete do vraždy svého spolupracovníka, korupce, množství intrik a především do honu na sošku sokola, která s sebou nese nevyčíslitelný majetek.
Sam Spade není žádný typický hrdina pevné morálky. Naopak, pro ránu nejde daleko, je cynický, melancholický, nedůvěřivý a položil tak základy pro klasického filmového antihrdinu. Snímek plný příběhových zvratů, napětí, zrady a deziluze je určitě perfektním začátkem pro seznámení s filmem noir.
Pojistka smrti (1944)
Snímek Billyho Wildera je takřka kompletním filmem noir. Příběh je vyprávěn retrospektivou hlavního hrdiny (Fred MacMurray), který nám odhaluje okolnosti toho, proč se stal vrahem a jak se dostal až na samotné dno.
Náš hrdina – Walter – se živí jako pojišťovací agent, který potkává šarmantní, tajemnou a především vdanou Phyllis (Barbara Stanwyck). Společně si začnou vášnivý románek, který však eskaluje do extrému, jelikož Phyllis, za vidinou bohatství, s pomocí Waltera donutí svého muže podepsat životní pojistku s dvojnásobným odškodným, a následně ho plánuje sprovodit ze světa. Phyllis Waltera tlačí do osudné vraždy a společně vymýšlí zdánlivě dokonalý zločin. Pravá nátura Phyllis však vyplouvá na povrch a nic není, jak se zdálo.
Barbara Stanwyck zde ztvárnila jednu z nejikoničtějších a nejzákeřnějších femme fatale. Fred MacMurray zase muže, který je pro vysněný vztah udělat cokoliv. Skvěle jim sekunduje Edward G. Robinson, jenž se v roli ředitele pojišťovací agentury snaží přijít na kloub záhadnému úmrtí.
Snímek nesoucí prvky černého humoru, předkládající pohled na osudový vztah, od kterého si každá polovina slibuje něco jiného, má i v dnešní době divákům spoustu co říct.
Šarlatová ulice (1945)
Režisér Fritz Lang během svého působení v USA natočil řadu filmů noir. Pozoruhodné však je, že film noir zásadně ovlivnil jeho ranými německými snímky, z 20. a brzkých 30. let. Jmenujme například snímky Doktor Mabuse, Špioni a Vrah mezi námi. Na svou nezaměnitelnou stylistiku navázal následně i po emigraci do USA, například filmem Šarlatová ulice.
Zde sledujeme cestu poctivého pokladníka Christophera (Edward. G. Robinson), jemuž setkání s překrásnou „Kitty” (Joan Bennett) převrátí život o 180 stupňů. Christopher okouzlující ženě, ačkoliv je ženatý, podlehne. Kitty však toto setkání nebere jako lásku na první pohled a spíše využívá Christopherova okouzlení ve svůj prospěch, především od něj žádá peníze, které ji naivní Christopher s láskou dá. Po nějaké době už mu jeho finance nestačí a kvůli Kitty se tak rozhodne krást. Veškeré jeho konání má tak následně pro všechny zúčastněné fatální následky.
Tato destruktivní jízda muže, kterého osudová žena postupně táhne až na úplné dno, je strhujícím úkazem, který diváka chytne i po tolika letech. Postava Kitty je jednou z nejzápornějších postav, které kdy filmové plátno nabídlo.
Sunset Boulevard (1950)
Joe Gillis (William Holden) je vyhořelý scenárista. Dochází mu inspirace, studia se o něj zrovna neperou a na záda mu dýchá exekuce. Shodou okolností se dostane až do chátrajícího domu, ve kterém žije zapomenutá hvězda němých filmů Norma Desmond (Gloria Swanson). Ta chystá návrat na stříbrné plátno a píše vlastní scénář. Poté, co jí osud přihraje Joea, ho přesvědčuje, aby ji za nemalé peníze se scénářem pomáhal. Omotává si ho kolem prstu, začne si ho vydržovat, nastěhuje ho k sobě domů a vytvoří si na něm fanatickou závislost. Joe má však s budoucností jiné plány než Norma, což zadělává na neodvratnou katastrofu.
Snímek měl pod taktovkou Billy Wilder. Prostředí Hollywoodu nijak neglorifikuje, právě naopak, nastavuje mu kritické zrcadlo. Skutečnost, že jste jenom tak dobří, jako je váš poslední film, pomíjivá sláva, zoufalé pokusy o návrat zpět a smutné osudy hrdinů němé éry, vytváří bezvýchodnou a nezaměnitelnou depresivní atmosféru, která je umocněna i tím, že do filmu jsou obsazeny právě hvězdy němé éry, na které se během let zapomnělo (Gloria Swanson, Erich Von Stroheim, Buster Keaton, Hedda Hopper).
Všudypřítomná melancholie, velký přesah, nadčasovost. aktuálnost a atraktivní filmařské prostředí, dělá ze Sunset Boulevard jeden z nejoriginálnějších filmů noir.
Dotek zla (1958)
Mnozí filmoví badatelé považují toto dílo za poslední velký film noir, který uzavírá jeho zlatou éru. Dotek zla je prvním snímkem Orsona Wellesa po jeho návratu z Evropy. Ani tento snímek, jak už tomu bylo u Wellese a Hollywoodu zvykem, se neobešel bez velkých zásahů studia, které film, bez Wellesova souhlasu, přestříhalo. I přes tyto nežádoucí zásahy je Dotek zla mistrovským dílem. Mimochodem, dnes už se dá sehnat i tzv. Director’s cut, který je co nejvěrnější původní Wellesově verzi.
Příběh se odehrává poblíž americko-mexické hranice. Do města plného korupce a mafiánských gangů, přijíždí vyšetřovatel Vargas (Charlton Heston), se svou ženou. Dostane na starost případ a nového parťáka Hanka (Orson Welles). Vargas je postupně zapleten do drogové aféry, jeho žena je unesena a kolem Hanka panuje spoustu pochybností. Nic není jak se zdá a Vargas je odkázán pouze sám na sebe.
Mistrovské kompozice, dlouhé a pečlivé záběry (především hned první scéna filmu je jednou z nejikoničtějších) a dynamické vyprávění, dělají z Doteků zla jeden z nejlepších Wellesových počinů, který vyhrál i cenu na festivalu v Bruselu, což je u amerických filmů takřka ojedinělé.
