Na sobotu 25. února připravilo pražské Divadlo Archa komponovaný večer při příležitosti výročí úmrtí legendárního umělce Andyho Warhola a kulatého výročí legendárního alba, jehož byl producentem. Banány, plechovky, Elvis, Velvet Underground a sítotisk byly klíčovými slovy večera.
I ředitel divadla se návštěvníkům omlouval za „nevychytání“ kapacity sálu pro přednášku, jejíž hlavní hvězdou byl Rudo Prekop, Andy Warhol a Československo. Kdo si našel místo třeba i na stojáka, tak neprohloupil. Kdo se do sálu nevešel a odcházel se smutným výrazem ve tváři, se později rozzářil, protože divadlo pohotově zareagovalo a od deseti hodin Rudo Prekop přednášku zopakoval. Prý pravděpodobně naposledy. A celé to bylo krásné, výživné a nesmírně zajímavé. Však také nosným tématem byl Warholův vztah k Československu, respektive kniha, která vznikala 22 let (Andy Warhol a Československo, autoři Rudo Prekop a Michal Cihlář) a je z řady publikací o Warholovi tou nejoriginálnější.
Druhá polovina večera patřila muzice. Pódium patřilo Jihočeské filharmonii a Jitce Charvátové. A proč? Protože album Velvet Underground & Nico oslavuje 50. výročí. A protože Warhol byl jeho producentem. A aby těch slavných jmen nebylo málo, písně zazněly v hudební úpravě Dušana Vozáryho a Mejly Hlavsy. Dokonce i Jitka Charvátová byla kdysi dávno tou první, která skladby v této úpravě poprvé zazpívala. Filharmonie šlapala pěkně, to se však nedalo říct o obrazových projekcích, které byly nudné a opakovaly se stále dokola. Pokud měly navozovat psychedelickou atmosféru 60. let, jak uváděl program, pak jejich autor čerpal z mně neznámých historických pramenů. Melodie, texty a aranže „Velvetů“ patří mezi nejlepší nahrávky hudební historie. Jsou generační výpovědí, jsou ostré a jemné zároveň, mají charisma a hity jako Run Run Run nebo Sunday Morning jsou jednoduše nesmrtelné. K smrti nudnými se však staly v podání již zmiňované Jitky Charvátové.
Ačkoliv Dušan Vozáry před přídavkem (tou byla pocta Mejlovi Hlavsovi, píseň Básníci ticha) hodnotil výkon osazenstva pódia jako velmi povedený, podělil se také o dojem, že příště by to chtělo větší grády a silnější aparaturu. Ano, hlasitost mohla být o kousek doprava, ale ten pravý důvod, proč jsem odcházela znuděná a zklamaná, nebyl výkon hudebního tělesa, ale výkon zpěvačky. Hlas má Jitka Charvátová skvělý, o tom žádná. Ale když z interpreta necítím emoce a nevidím jiskru, jde nadšení do kopru. A tady to šlo na můj vkus docela rychle. Nálada z Jitky vyzařovala pořád stejná, ať zpívala I´m waiting for the man, nebo Femme Fatale, znělo to pokaždé stejně. Škoda, převeliká škoda. Vždycky je dobré připomenout si ikony uměleckého světa, nechat se inspirovat a odcházet domů s pocitem, že jste zase o něco chytřejší a o kvalitní zážitek bohatší. Večer Warhol a underground byl jedním z takových. A na závěr slova umělcova: „Pokud chcete vědět, jaký je Andy Warhol, podívejte se, co vidíte na mých obrazech, v mých filmech a na mně, a to jsem já. Nic hlubšího pod povrchem nehledejte.
