Neděle večer, sál Paláce Akropolis narvaný k prasknutí. Na pódium totiž krátce před osmou dorazila legenda. Se sklenkou v ruce, zachmuřeným výrazem, bok po boku s druhou polovinou projektu. Doprovázen pány z MIB Quartet, sympatickou violoncellistkou a šedovlasým klarinetistou.
Celý večer, celý zážitek by se dal hned na začátku shrnout do dvou klíčových slov. První by bylo „boží!“ a to druhé slovo v nás rezonuje ještě teď. Ještě teď si s námi dvojice Bargeld&Teardo hraje jako kočka s myší. Ještě teď, když to píšu, mám v sobě Pocit. A o pocitech a slovech to celé bylo.
Blixa a Teho tu po třech letech nebyli znovu jen tak. Vydali totiž album Nerissimo a písně z něj byly nosnou konstrukcí koncertu. Představte si, že na pódiu stojí člověk, který je na první dojem nerudný, studený psí čumák a který si během zpěvu vyřizuje účty se zvukařem do takové míry, že máte pocit, že nezůstane jen u slov a posunků. Asi by to bylo o ničem. Jenže to byste celou dobu nesměli zírat s otevřenou pusou na Blixu, na chlapa, co má neskutečné charisma, hlas, který vás vytrhne ze spárů smrti, anebo vám ty poslední okamžiky alespoň zpříjemní. Jemu patřilo pódium, jemu jsme patřili my, i vy.
Teho celý večer, s úsměvem na tváři a kytarou v ruce, dirigoval smyčcový kvartet (klobouk dolů, pánové), udával tempo a názorně předváděl, jaký že je to skladatel. Nová deska je totiž zase něco jiného a přitom neztrácí nic ze společného rukopisu Bargeld&Teardo. Italština střídala němčinu, němčina angličtinu, basklarinet violoncellistku a Blixovy skřeky a nářky, vokální smyčky a průpovídky mezi písněmi zase všudypřítomné zvony.
A další nejkrásnější momenty večera? Atmosféra, potlesk a publikum. Pak taky …from the bottom of my shapeless soul, I’m smiling. Ich bin dabei. Come up and see me. Roztančený cover Soli si muore. Filmová píseň A Quiet life a jedno z nejlepších posledních koncertních čísel aneb Ještě teď mám husinu: Defenestrazioni. Poslední tón, šlus, konec, světlo, nashledanou. A co zbylo? Všechno. Ten nejčernější/nejkrásnější pocit. Emoce.
Kdybych měla někdy cestu do pekla, chci mít v uších Blixu a Tearda. Připomínala bych si, jaké to tenkrát bylo, když jsem se ocitla v hudebním nebi.
