Plně vyprodaný Velký sál v Lucerně pohostil v úterý islandskou kapelu Kaleo, která vůbec nezní islandsky. Neznat je, hádal bych, že jsou z jihu Států, nicméně kapela pochází z města Mosfellsbær (kde mimo jiné sídlí nahrávací studio Sigur Rós a pochází odtud klavírista Ólafur Arnalds), kousek od Reykjavíku. Jako předkapela vystoupil český kytarista a písničkář Thom Artway.
Zpěvák JJ Julius Son předvedl tak bezchybný pěvecký výkon, až jsem si chvíli říkal, zda nezpívá na playback, a zbytek kapely mu přitakával.
Začátek byl volnější, v bluesovém duchu s písněmi Broken Bones a I Can’t Go On Without You. Energií nabitou show posléze odstartovala píseň Alter Ego a v tomto duchu se nesla skoro polovina koncertu.
Lehkým zmírněním, s následným pompézním vygradováním, byla cover verze písně Bang Bang od Nancy Sinatra. Show byla zakončená největším hitem Way Down We Go, kde skoro všichni diváci vytáhli mobily nad hlavu a začali natáčet. Dokonce jsem v publiku zahlédl pána s tabletem nad hlavou. Skvělé, lidé opět nezklamali.
Kaleo z ničeho nic vzpláli a momentálně se jim dostává celosvětové pozornosti. Pod svými křídly je má Elektra Records, která se může honosit například jmény jako The Doors nebo The Stooges, a vypadá to na zářivou budoucnost.
Jestli takhle bude znít v budoucnu mainstream, nemám s tím nejmenší problém.
