O víkendu 25. a 26. června 2016 Praha žila hudbou. V místě, kde je genius loci cítit na každém metru čtverečním, se konal první ročník hudebního festivalu Metronome. Holešovické výstaviště přivítalo domácí interprety a hvězdy světového formátu.
Celý víkend jsem pobíhala od pódia k pódiu, abyste se teď mohli kochat fotkama a samozřejmě se na nich hledat. Jak vypadá fotografův festivalový rozpis (po první průtrži mračen) a co vás ve zbytku reportu čeká, si názorně prohlédněte zde.
Tour de Metronome začala hned v sobotu odpoledne, a to stylově, za zvuků melodie ze Star Wars v podání Pražského filmového orchestru. Husí kůže a k tomu ty titulkové slzy. Také jsme poprvé vytáhli pláštěnky, utíkali se před smrští schovat do jednoho z Křižíkových pavilónů a pak statečně doběhli k Park stage, abychom zjistili, že Báře Polákové a dalším déšť namočil vše, co šlo. A pak v domnění, že se vystoupení ruší, či se posunuje na neurčito, sušili igelit cestou zpět k filmu, abychom tam zjistili, že mezitím Bára začala hrát. Úprk zpět (a že to nebylo, co by kamenem dohodil!). Akusticky, vysmátá a šťastná. A provizorní koncert tak byl po orchestru dalším skvělým začátkem festivalového dne.
Metronome stage byla hlavní festivalovou scénou, a tak se na ní střídaly ty největší hvězdy. Tou první zahraniční byla dívka, o které moje sestra řekla, že vypadá jako Anita z 2Unlimited oblečená v letní snowboardové kombinéze. Ale samozřejmě že víme, že má skvělej hlas, že její tvorba je světová a velmi příjemná. Dvakrát jim sice vypadl proud, ale proč by to mělo Ellu Eyre rozhodit. Za prvé – nebe nezná vyvolených a za druhé – trocha adrenalinu a humorných situací nikomu neuškodí.
Metronome byl taky o legendách. O hudebních legendách. Na festivalech mě nejvíc baví to, jak se pod pódii shlukují všechny generace – někteří vzpomínají, někteří objevují. Prvním takovým zážitkem byl koncert Michala Ambrože + Hudba Praha. Mladí, staří, všichni si prozpěvovali a podupávali. Metronome byl taky o hostujících hvězdách. David Koller to pojal slavnostně a pokřtil Hudbě Praha album. A pak si zazpívali.
And Ooh la, a první pořádná rocková pařba s The Kooks. Dámy šílely, spratkovitý Luke je ani nenechal vydechnout. Ruky hore a všechno šlapalo tak, jak mělo. Pretty, pretty, pretty, pretty…
Nejenže se v sobotu dalo v pavilonech před tím mrholením dobře schovat, ale probíhal tam taky velmi dobrý hudební program. A tak povinností člověka, který si při Ghostpoet a jeho singlu X Marks The Spot hlasitost vytáhne do snesitelných kancelářských výšek, bylo nechybět. K dokonalosti chybělo málo.
Dál jsme v programu měli další dvě legendy. Jedna je ze Slovenska a druhá nejspíš není z tohoto světa. Richard Müller upokojoval obecenstvo u Park stage a na „hlaváku“ už to mezitím vřelo. Iggy, Iggy a ještě jednou Iggy. A to jeho tělo, a ty jeho pohyby! To prostě nešlo zůstat v klidu! Bylo jasné, na koho se celý den čekalo, a že to stálo za to. A pak přišel další titulkový déšť.
Jenže my jsme čekali ještě na někoho, kdo se mi před pár měsíci zaryl pod kůži. Na kapelu, která pár desítek hodin před svým setem vystupovala na Glastonbury. Club stage, toho večera protidešťový kryt, zažil neslýchané. Dámy a pánové, jestli se druhý den sami sebe chcete ptát, proč se proboha dnes nemůžu hýbat, je to proto, že Mydy Rabycad!
A proto, že jsme si to v neděli ráno říkali, a vlastně celý den jsme se cítili jako živí mrtví, děkujeme tímto krásnému nedělnímu počasí a skvělému smažáku v bulce z pavilonové restaurace Podolka. Nepřišlo vám taky, že skoro všichni v areálu až do nedělního večera vypadali trochu jako z filmu živých mrtvých? Kluci z kapely Fellas měli nezáviděníhodnou pozici. Trochu probudit pár tupě zírajících jedinců. Jenže hudba je otázkou vkusu. A tak bylo povinností se po pár minutách přesunout jinam. Mám raději, když se kapela nesnaží znít světově, ale opravdu taková je. Světová. A takoví jsou Ghost of You.
Tenhle report je odrazem našich dojmů a pocitů. A tak si můžu dovolit napsat, že při vystoupení Matta Simonse jsme zestárli nejméně o třicet, možná čtyřicet let.
Na hlavní scéně se zablýskalo na lepší nedělní časy s koncertem legendárních J.A.R., kteří si pár písní střihli s gospelovým sborem. Klempíř, Bárta, Holý a Viktořík si to neskutečně užívali! A do těl pod pódiem konečně začala proudit krev, nejen krev.
Když se řekne Ivan Král, měla by se vám vybavit Patti Smith, Iggy Pop a David Bowie. Pan Král byl totiž dalším festivalovým lákadlem. Jeho koncert vyzněl tak skromně, něžně a přesto z početného publika byla cítit euforie. Navíc, jeho hostem byl Jiří Suchý a věřte, nebo ne, bonusem k dobré hudbě byla obrovská porce humoru.
Fotografové jsou jedna velká rodina. Tady je ta větší polovina, ta druhá se někde zdržela. Žijeme a pracujeme v symbióze.
Crystal Fighters se přiřítili na pódium s vervou sobě vlastní, vlajky vlály a ve vzduchu voněl kouř. To jejich vystoupení jednoduše nemělo chybu, ani jedinou. A když k tomu ještě přičtu dva obrovské nafukovací balóny a panorama Křižíkových pavilónů a Průmyslového paláce, tak to bylo dokonalé a hotovo!
A pokračujeme na Park Stage. Mám takový pocit, že kanadští Walk of the Earth netušili, že na ně bude čekat tak velká fanouškovská základna. Takže kotel byl zajištěn, sborové zpěvy publika taktéž. A bylo to moc fajn. Jenže, vydržte až do konce, když to vaše srdce táhne jinam. Ke hříbatům.
Tentokrát se mohlo fotit až poslední tři písně. A že to byl pořádnej adrenalin! Frontman kapely, Yannis Philippakis byl jako neřízená střela plná emocí.
Modřina na koleni mi bude ještě pár dní připomínat, jaké je to hrabat se na vysoký stolek a bojovat objektivem proti objektivu s ostatními členy fotorodiny, protože se konal oblíbený stage diving. Foals byli tou nejsladší třešní na mnohapatrovém dortu. Vážení a milí, děkuji vám za pozornost, doufám, že se uvidíme na ročníku druhém, protože takovýto festival hlavní město prostě potřebovalo!
