Post-rocková hudba není pro každého. Přesto ti, kdo přišli na úterní koncert v Roxy, odcházeli plni zážitků. Ty v nich budou doznívat ještě dlouho. Takto zapůsobili na publikum skotští Mogwai.
Kapela původem z Glasgow přijela do Prahy v rámci turné k jejich nejnovější desce Every Country’s Sun, která vyšla na začátku září. Z té zaznělo během koncertu mnoho písní, okořeněných předchozí tvorbou.
Roli předskokana se ujalo dívčí duo Sacred Paws, tvořeno kytaristkou a zpěvačkou Rachel Aggs a bubenicí Eilidh Rogers. Je pojí se skupinou jejich nová deska Strike A Match, jež vyšla u jejich vydavatelství Rock Action. Dámy předvedly velice působivou show plnou kytarových parádiček.
Bohužel ale výsledně – právě díky stále stejné kytaře – zněly písně velice podobně. Vše se pak následně slilo do jedné dlouhé skladby. To byla bohužel škoda, vzhledem k příjemné a pozitivní energii, která z dua vyzařovala a kterou svými písněmi navodily. Pak ale jako by se obrátil list a přišla hudba z jiného světa. Přišel čas Mogwai.
Aniž by slovo prohodili, nastoupili na pódium a začali skladbou Jim Morrison. Pomalým nástupem, který později vygradoval až do skvostného zakončení. Tak vypadal celý koncert. Od pomalého melancholického rozjezdu do epického živočišného konce.
Ke své hudbě nepotřebovali slova.
Komunikace s publikem byla minimální. Jen zdvořilostí fráze s pozdravy, které obsahovy i obligátní informace o tom, jak jsou nadšeni z Prahy. Ale to stačilo. Další klišé by byla navíc. Protože tady nešlo o slova. I když některé jejich písně mají pasáže se zpěvem, což je u post-rocku výjimka, jsou v obrovské menšině.
U jejich hudby jde o požitek. Nemluví skrze texty, ale přes hudbu. Stačí, když jen zavřete oči a necháte se unášet jednotlivými tóny. Za každou písní je schovaný příběh a na vás je, abyste ho našli.
Nebylo žádné zběsilé poskakování po pódiu ani otřepané fráze. Hudebníci stáli na svých místech, sem tam se osvěžili vínem či pivem, a byli ponořeni do hudby. Mohli jste na nich vidět, jak každou skladbu prožívají. Jak se vám ji snaží předat. A diváci vše přijímali. Jednotlivci se pohybovali do rytmu písní, se zavřenýma očima pokyvovali hlavou. Viděli jste, cítili jste, jak jsou do ní ponořeni. Ne vždy dojde k takovému souznění kapely a zpěváka.
Celý koncert měl svůj jedinečný rytmus. Pomalé pasáže přecházely do rychlejších, až do finální gradace. Kontrast u jednotlivých skladeb někdy mohl vyvolat až šok. Zvlášť u těch, kdy jste možná upadali do jisté letargie. Někdy nebylo divu, když stopáž jedné písně měla kolem 6 minut. Hudbu navíc krásně dokreslovala i jednoduchá světelná show. I ta byla založena na kontrastech, tak jako celý koncert.
