Byl to paradoxní hudební večer. Nejdřív téměř hodinový koncert islandského seskupení Vök, poté komorní, ale přesto energický a návykový set české zpěvačky Never Sol s doprovodem filharmonického orchestru.
Vök vsadili na temnotu snoubící se s něžností. Do neústupných a chladných tónů zněl jemný, typicky seversky naléhavý hlas zpěvačky Margrét Rán. Stoupající energie Andriho Enokssona gradovala saxofonovými sóly a kapkami potu na podlaze. Přidejte ještě minimalistický projev kytaristy Ólafura a klidnou sílu bubeníka Einara Stefa. Vřelé ovace a nadšení pražského publika muselo mít konec.
Scénu totiž záhy obsadil dirigent, orchestr, klavír a Sára Vondrášková. Zaprvé, byla nádherná. Za druhé, její nadšení z aranží a doprovodného tělesa „za zády“ bylo krásně upřímné. Nebylo se čemu divit. Písně dostaly zcela jinou tvář a nádech. Vyplatilo se je tiše poslouchat až do poslední noty. Většinu večera se Never Sol doprovázela na klavír. Zazněly i zbrusu nové skladby z připravovaného alba. Za třetí, druhý přídavek byl už jen s klavírem, Sáře se očividně nechtělo z pódia. Nebylo se čemu divit. Byl to nadmíru sympaticky strávený čas.
