Dům fotografie Galerie hlavního města Prahy opět nabízí zajímavou výstavu, která určitě stojí za vidění. Tentokrát se jedná o to nejlepší, co přinesly klauzurní, bakalářské, diplomové a disertační práce studentů Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě za posledních pětadvacet let neboli celé „čtvrtstoletí“. Mimo děl studentů a nedávných absolventů zahrnuje instalace v obou podlažích Domu fotografie také práce tvůrců, kteří školu již v minulosti ukončili a prosadili se i v zahraničí – například Dita Pepe, Bára Prášilová, Roman Vondrouš či Andrej Balca.
Jak už bylo řečeno, instalace je rozdělena do dvou pater. Každé podlaží zahrnuje zajímavé i méně zajímavé projekty, které spolu ale nijak blíž nesouvisí. Nejsou zde žádná omezení, co se týče preferovanosti nějakého žánru. Čím se vystavené fotografie zabývají, vystihli nejlépe kurátoři výstavy Vladimír Birgus a Josef Moucha: „Vystavené fotografie v široké škále stylů, témat a motivů ukazují, jak se dnes stírá rozdíl mezi digitální a analogovou fotografií, mezi takzvaným vysokým a nízkým uměním nebo mezi dokumentární a inscenovanou tvorbou i jak často se dnes do popředí dostávají hluboce osobní výpovědi a subjektivní pohledy autorů.“ Pojďme se teď podívat na střípky toho, co nás nejvíce zaujalo a co třeba může zaujmout i vás.
Hned při hlavním vchodu nás přímo praští do očí fotografie dvojčátek, nebo alespoň zdánlivých dvojčat. Dvou malých holčiček připomínajících panenky, stojících v ponurém a téměř hororovém prostředí. Později se dozvídáme, že fotografie je součástí cyklu s názvem Two od Terezy Vlčkové, která je blaze i neblaze proslulá užíváním extrémní fotomanipulace. Na snímcích není patrné, kdy jde o skutečná dvojčata a kdy o počítačové klony.
Zajímavé a velmi dojemné bylo také dílo Jana Langera s názvem Století Češi z roku 2012, které zahrnuje čtyři portréty nejstarších Čechů v mládí a poté v současnosti.
Dalším, tentokrát filozoficky založeným dílem, je cyklus mladé fotografky Mii Köhlerové s názvem Kintsukoroi. Soubor devíti na první pohled téměř černých snímků, které člověk ocení až při bližším zkoumání, kdy na nich objeví různé zlaté jiskry, třpytky a matné detaily focených subjektů. Je inspirován japonskou mytologií a kontrastem bolesti a krásy.
Na závěr můžeme zmínit také fotografie Derecka Harda s názvem Little Reality z roku 2013, které spojují reálné prostředí s plastovými hračkami a připomínají tak scény ze známých filmů. Tento fotografický soubor dostal ocenění za nejlepší praktickou práci na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.
Výstava zahrnuje mnoho fotografií a prací, které zaujmou. Samozřejmě nelze říct „tohle je hezká fotografie a tohle ne“. Záleží na úhlu pohledu, na tom, co nám fotografie či dané dílo řekne a neřekne, jak se k tomu my osobně stavíme. Za mě i fotografku Sáru to byl velmi příjemný a zajímavý zážitek a rozhodně vám návštěvu Domu fotografie doporučujeme, máte čas až do 18. září 2016.
