Pro většinu lidí nejspíše tvoří umění a věda podivnou a neslučitelnou dvojici – jeden z milenců se věnuje čistě racionálnímu poznávání světa okolo nás a aplikaci těchto poznatků pro dobro lidstva, druhý se vyžívá v emocích a abstraktních, nepopsatelných konceptech. Přesto se ale čas od času stane, že z jejich spojení vzejde plod nebývalé krásy. A tak tomu je i v případě výstavy Dr. Mozek v Galerii Nau.
Její příběh začíná s léčebnou metodou zvanou nepříliš estetickým, zato však popisným anglickým slovem neurofeedback. Ta se využívá pro léčbu pacientů (především dětí) například s ADHD. Jde o v podstatě prostý systém – pomocí elektroencefalografie (někdy také pomocí funkční magnetické rezonance) se snímá mozková aktivita. Tato data jsou následně využívána pro ovládání interaktivního virtuálního prostředí – typický příklad tvoří dráha, po které jezdí autíčko. Když mozkové vlny vystoupají nad určitou úroveň, autíčko se rozjede, když klesnou zpět pod ni, opět se zastaví. Cílem terapie je, aby se pacient snažil udržet autíčko co nejdéle v chodu, čímž se jeho mozek sám učí ovlivňovat svou aktivitu, a tudíž lépe fungovat se svojí diagnózou.
Právě pomocí neurofeedbacku byl jako dítě léčen i Jonáš Strouhal, autor výstavy Dr. Mozek. Jak sám říká, metoda mu velmi pomohla a umožnila mu lépe se začlenit do společnosti a plnohodnotněji fungovat. Připadalo mu však, že ačkoliv terapie byla z technického hlediska řešena skvěle, nedostávalo se jí dostatečně kvalitní vizuální zpětné vazby. Tehdejší modely typicky zahrnovaly nějaké video (jezdící autíčko, létající raketa a tak podobně), jež se rozběhlo, pokud vlny vystoupily nad potřebnou úroveň. Jelikož se však neustále opakovalo a neurofeedback vyžaduje i desítky jednotlivých hodinových sezení, než začne správně fungovat, děti se zpětnou vazbou rychle znudily, což omezovalo efektivitu léčby.
Strouhal proto začal experimentovat a hledat způsoby, jak by neurofeedback učinil záživnějším. Vymyslel množství neotřelých a elegantních verzí zpětné vazby, mimo jiné například i systém, kde byl počítač s daty z EEG zapojen do fontány, před níž terapeut s klientem seděli – voda stříkala v závislosti na tom, jak intenzivní byly mozkové vlny. Zároveň se ale vyskytly problémy praktického rázu – není prostě dost dobře možné dělat terapeutická sezení pokaždé venku, přičemž ani obtížně přesunutelné fyzické objekty nejsou zcela ideální.
A právě tak se zrodil Dr. Mozek, neurofeedbacková platforma kombinující virtuální realitu a uměleckou expresi s reálnými a v praxi využívanými léčebnými metodami, Strouhalova diplomová práce na UMPRUMu.
Virtuální realita byla pro Strouhala po předchozích zkušenostech s chytrými, avšak nepraktickými řešeními poměrně jasnou volbou – umožňuje simulaci prakticky jakéhokoliv audiovizuálního vjemu a navíc odstřihává subjekt od téměř všech okolních vlivů, což mu umožňuje lépe se soustředit na terapii samotnou.
Umělecká exprese se pak stala způsobem, jak zabránit znudění léčených stále se opakujícím vzorem. Strouhal vyšel ze základního konceptu spuštění efektu, když mozkové vlny vystoupají nad určitou úroveň, ze kterého celá metoda neurofeedbacku vychází, avšak namísto videa se rozhodl použít malířského plátna. Člověk s headsetem složeným z EEG a brýlí kreslí ve virtuální realitě – když je aktivita nad potřebnou mezí, nanáší se barva na místo, kam zrovna léčený (či účastník výstavy) kouká. Pomocí jednoduchých pohybů hlavy pak může vytvářet i dosti složité vzory.
Měl jsem možnost si na chvíli přímo vyzkoušet platformu Dr. Mozek. Zkušenost je to zvláštní a těžko popsatelná, především proto, že člověk nejprve neví, na co přesně se soustředit, aby se malování zapnulo. Ostrá šumivá zvuková stopa sice pomáhá, neboť dodává sekundární zpětnou vazbu (je tím hlasitější, čím mocnější jsou vlny), ale ve finále si stejně musí mozek sám najít způsob, jak se zařízením zacházet.
Dr. Mozek ale využívá i jednoho velmi chytrého triku, jenž pomáhá člověku se více snažit (a tudíž k silnějšímu čtení na EEG) – množství času, které může uživatel strávit u jednoho obrázku, je omezeno na pouhou minutu. To způsobuje, že člověk je v určitém presu, neboť reálně hrozí riziko, že své dílo nestihne dokončit. Například když jsem psal první verš z Poeova Havrana, mozkové vlny vystoupaly výrazně výše než při normálním kreslení, neboť psaní za pomocí pohybů hlavy je poměrně náročné a já se obával, že slova nestihnu dokončit (a také jsem to nestihl).
Výstava sama je koncipována poměrně prostě, ze tří sousledných malých místností s doširoka otevřenými dveřmi. V první je několik žlutých plastových sedadel, odkud návštěvníci pozorují kohokoliv, kdo se zrovna rozhodne si terapeutický stroj vyzkoušet, ve druhé se nachází platforma Dr. Mozek s křeslem a ovládacím počítačem samotná a ve třetí je plátno, na němž se promítá, co zrovna dobrovolník kreslí. Existují díla, jež prostě nevyžadují prostorovou velkolepost – obzvlášť pokud naši realitu opouštějí pro tu virtuální.
Co říci na konec? Snad už jen to, že Strouhal plánuje přemalovávat některé z obrazů vytvořených za pomocí platformy na reálná fyzická plátna (jeden z nich už dokonce v galerii visí) a výdělek z jejich prodeje využít na zlevnění léčby pro ty, kteří ji potřebují, avšak pro její stále ještě poměrně značnou finanční náročnost si ji nemohou dovolit.
Takže, chcete-li zažít něco nevšedního a zároveň přispět k rozvoji a popularizaci této nové iterace časem ověřené léčebné metody, přijďte se na doktora mozka do pražské Galerie Nau podívat, výstava trvá do 31. srpna 2017.
