Jaro klepe na dveře, sněženky potkáváme na každém rohu, konečně můžeme odložit teplé svrchníky a trávit více času venku. Ať už budete popíjet dopolední kávu na lavičce v parku, vychutnávat si oběd na zahrádce oblíbené restaurace nebo si odpoledne sednete na balkon se sklenkou vína, nesmí u toho chybět kvalitní čtení. V našich 41. knižních tipech vám tentokrát doporučíme publikace Nakladatelství Host.

 

Griet Op de Beeck – Pojď sem, ať ti můžu dát pusu

Griet Op de Beecková je belgická autorka.
Za svou prvotinu Výš než v sedmém nebi z roku 2013 získala Bronzovou sochu za nejlepší nizozemský psaný debut a byla nominovaná na ocenění AKO Literatuurprijs 2013 a Academica Literatuurprijs 2014.

Pojď sem, ať ti můžu dát pusu je autorčina druhá kniha, za niž získala Hebban Award 2015 a byla nominovaná na prestižní nizozemskou cenu NS Publieksprijs.

Mona jako dítě, jako čtyřiadvacetiletá dívka a jako pětatřicetiletá žena. Román o dětství, ale také o rodičovství. O zlomených lidech a o tom, jak neúmyslně ubližují ostatním. O tom, kde končí odpovědnost a kde začíná vina. O tajemstvích a samotě. O nemoci a mlčení. O tom, jak nebezpečné je být silný. O zapomínání a neschopnosti zapomenout. O odvaze zachránit sebe sama. A samozřejmě také o lásce. Protože ta je vše, co máme, nebo alespoň téměř vše.

Kniha, která pro mě osobně byla velkým překvapením. Příběh dívenky Mony a „traumata“, která si nese z dětství. Traumata píšu do uvozovek, protože čtenář bude zřejmě její zážitky považovat za trauma, ona si to však nepřipouští. Veškeré špatné vzpomínky na minulost vnímá jako svoje osobní selhání.

Nejedná se o ženský románek, jak by se na první pohled mohlo zdát. Čteme příběh s velice těžkým a ožehavým tématem, vyprávění je smutné, chvílemi až skličující, chvílemi dokonce i vtipné. Hlavní hrdinka v sobě neustále vede boj sama se sebou a zejména s minulostí. Je v pořádku postavit se sama za sebe? Je v pořádku zachovat se jinak, než ostatní očekávají? A co když udělá něco, co se vymyká představám jejích blízkých?
Navzdory všemu smutku a úzkosti se kniha čte lehce díky srozumitelnému jazyku, rozumnému dělení kapitol na kratší epizody a vnímání dané problematiky ze tří pohledů.

 

Lars Kepler – Lovec Králíků

Náš oblíbený detektiv Joona Lina sedí už dva roky ve vězení s vysokou ostrahou. Nyní ho však odvezli na tajnou schůzku. Po vraždě švédského ministra zahraničí totiž policie potřebuje, aby jí pomohl vypátrat a zastavit pachatele, který nejspíš plánuje další vraždy v politických kruzích. Policie pracuje s verzí teroristického pozadí případu, Joona však tuší, že obětí, kterých bude brzy přibývat, spojuje cosi jiného…

On i Saga Bauerová musejí pracovat v utajení a proti rozkazům svých nadřízených, aby vraha zastavili dřív, než bude příliš pozdě.
Hříčka osudu nečekaně postaví do centra dění populárního kuchaře Rexe Müllera. Ten má v úmyslu poprvé se postarat o svého syna Sammyho, kterého dosud zanedbával. Avšak místo tří týdnů poklidného soužití je čeká děsivý boj o život.

Mistr thrilleru Lars Kepler je zpět s novým strhujícím příběhem o komisaři Joonu Linnovi a na scénu konečně zase vstupuje Saga Bauerová. Poměrně lehký rozjezd vystřídala napínavá detektivka, která nese veškeré znaky rukopisu paní a pana Ahndorilových. Velkým plusem je návrat Joony Liny, bez něj to přece jenom není ono. Je pravda, že Lars Kepler napsal už mnohem lepší detektivky (Stalker je pro mě osobně snad tím nejlepším), takže čtenář nemůže čekat onen překvapivý „wow efekt“, ale nemějte obavy. Napětí je zde víc než dost a jistou laťku kvality si autoři stále drží.

 

Robert Jackson Bennett – Město mečů

Pamatujete si na nevšední Město schodů plné zapomenutých bohů a nebezpečné magie? Jeho svět je zpátky. Tentokrát ale nejsme se Sharou v Bulikově.

Přesouváme se do vzdáleného Voortyaštanu, který má možnost se pozvednout z bláta a chudoby díky své strategické poloze. Je jen potřeba udělat z něj přístav, jakým býval – tedy odstranit zaplavenou část města, která v okolním moři dělá víc škody než ledovec na Titanicu. Všechno zkomplikuje podivné zmizení delegátky, které se vydá vyřešit generálka Mulagheshová (ano, ta řízná dáma z prvního dílu). Že by ještě některý z bohů byl naživu? Nebo růžky vystrkuje něco daleko zlověstnějšího?

Město mečů má sympatický odpich a vyvarovalo se vleklému úvodu. Bennett vás chytře vhodí do děje, aniž by prozradil hned vše, a vy tak veškerá tajemství odhalujete spolu s generálkou. Druhý díl jen potvrzuje autorův um a potenciál světa, který se nepodobá žádnému známému ze všech profláknutých fantasy.

 

Petra Stehlíková – Naslouchač

Dystopické fantasy z českých luhů a hájů vás přenese do světa po Velké válce. Lidé mají zcela jiné hodnoty, hierarchii a nepřátele.

Hlavní hrdinkou je mladé děvče a autorce se ji podařilo napsat velice věrně, ať už co se tajných úvah nebo jednání týče. Vytvořila celý propracovaný svět, který by si zasloužil více než jednu knihu.

Nevyhnete se sice běžnému klišé dítěte z nuzných poměrů, které vykazuje neuvěřitelné schopnosti a díky nim pronikne mezi elitu, ale vem to čert. Naslouchače přečtete jedním dechem.
Za zmínku stojí i nádherná obálka od Andreje Nechaje, na které může jeden oči nechat.

 

William Ritter – Případ ukradeného zubu

A máme tu další pokračování nadějné prvotiny. Paranormální detektivka, ve které se mísí atmosféra Sherlocka Holmese s dětskými pohádkami, je zpět. Jackaby vyšetřuje případ kočky, která se zničehonic změnila na tresku a přimotá se i k případu ukradeného dinosauřího zubu. Příběh popisuje Jackabyho vlastní Watson – Abigail Rooková, dostane se nám tak docela naivních názorů smíchaných s viktoriánským feminismem.

Čtenář tak místo detektivky dostane zvláštní švédský stůl, kde najde od každého žánru něco a je jen na něm, jak se s tím vším porve.

Uhodnout vyústění příběhu se vám asi nepoštěstí, Jackaby si vodítka často nechává pro sebe a vzhledem k nadpřirozenu se nemůžete spoléhat jen na běžné fyzikální zákony. Rozhodně se ale jedná o fascinující slátaninu, kterou si ze záhadného důvodu budete chtít přečíst znovu. Už jen kvůli těm zběsilým nápadům.

 

Mariana Enriquezová – Co nám oheň vzal

Jde o soubor strašidelných povídek z horkého Buenos Aires. Autorka sází na budování hutné atmosféry a řízné, až otevřené konce. Je libo ducha masového vraha dětí, posedlost nalezenou lebkou nebo prokletý dům?

Hlavní hrdinové Marie Enriquezové jsou často rozbité bytosti, obyvatelé nejšpinavějších částí města. Feťačky, opuštěné a zanedbané děti, mrzáci a na druhé straně ti, kteří s nimi přicházejí do kontaktu.

Nejlepšími body jsou rozhodně povídky Špinavý kluk a Vedlejší dvůr. Jsou nejpropracovanější a nejvíce šokující. Vyprávění sice občas zanáší do levnějšího klišé, ale kabátek exotického prostředí tenhle nedostatek umně maskuje. Husí kůže zaručena!

 

Kate A. Boormanová – Temná tání

První díl této trilogie, Smrtná zima, nás moc nezaujal. Děj nebezpečně připomínal film Vesnice. Mohli jsme jen doufat, že to bylo i tím, že šlo o autorčinu prvotinu a s každou další knihou se její styl i příběh bude tříbit.

A naštěstí jsme se dočkali. Temná tání nás přivádí k hlavní hrdince ve chvíli, kdy končí smrtná zima a je na čase se vydat na cestu. Nebezpečnou cestu, která může skončit hned v zárodku. Venku, mimo pevnost číhá spousta nebezpečí, hlavně dalších lidí, kteří nemají o existenci druhých nejmenší tušení, stejně jako překvapilo Emmeline, když se setkala s příslušníky původních národů.

Emmeline musí svým společníkům dokázat, že její přítomnost na cestě nepřináší jen zkázu a že její sny stojí za to následovat. I tak se krátká několikadenní cesta do osady Prvního národu změní v boj o život, který však dobře dopadne (záchrana přichází v jakési podobě těžko uvěřitelného deus ex machina, nicméně jsme ochotni to autorce odpustit) a my můžeme jen čekat, jak se vyvine třetí díl. Podaří se najít lék na krvácení, nebezpečnou nemoc skrývající se ve vodě? Sejde se Emmeline znovu s Kanem? To si počkáme, zatím si přečtěte druhý díl.

 

Norman Ohler – Totální rauš. Drogy ve třetí říši

Ačkoli Hitler se svou životosprávou byl dalek drogové závislosti, nedá se totéž říct o jeho armádě. Vynález pervitinu se pro wehrmacht stalo požehnáním. Jen díky němu se z vojáků staly vraždící stroje, jež nepotřebují odpočinku.

Početně menší vojsko tak jen díky této droze porazilo francouzské vojáky a naprosto je tím zaskočilo. Není divu, že pervitin, stejně jako kokain, byl zpočátku považován za lék a skvělou látku, kterou na sobě mnozí doktoři sami testovali a doporučovali.

V dnešním měřítku tak byla německá armáda plná feťáků.
Nebezpečí pervitinu nebylo dlouho odhaleno, i přes množící se zástavy srdce a další nezvratné účinky. Autor popisuje vznik drogy a její využití v armádě poutavě, nechybí ani bohatý poznámkový aparát. Přesto bych vůči jeho barvitým líčením zabíhajícím do naprostých detailů (například vyprávění ve stylu, kterak Hitler trávil ráno v sametovém županu zelené barvy a snídal své oblíbené jídlo, ovesnou kaši s jablky) zůstávala zdrženlivá a zařazení do populárně naučné literatury namísto odborné je plně na místě. To však není nic proti ničemu, kniha i tak nabídne zajímavý vhled do vývoje této drogy.

Knihy zakoupíte na stránkách www.hostbrno.cz.

 

Na článku spolupracovaly: Soňa Hanušová (Drogy ve třetí říši, Temná tání), Lucie Martincová (Co nám oheň vzal, Případ ukradeného zubu, Naslouchač, Město mečů), Šárka Hromádková (Pojď sem, ať ti můžu dát pusu, Lovec králíků)