Názory lidí na stavby Jana Kaplického se v průběhu let vyvíjely. Pro jedny arogantní, nepokorné, kontroverzní a pro jiné zase nádherné, vesmírné, živoucí stavby mnohdy až s erotickým nábojem. Faktem zůstává, že před zveřejněním návrhu Národní knihovny jméno Kaplický téměř nikdo neznal a on přesto již celé roky ovlivňoval svojí prací celý svět.

Pak se situace otočila o stoosmdesát stupňů a dnes je tento architekt jeden z mála, o němž mají povědomí i lidé architekturou a vůbec kulturou a uměním nepolíbení. V televizi nebo na síti jste mohli vidět dva dokumenty; ‚Profil – Jan Kaplický‘ v režii Jakuba Wágnera a ‚Oko nad Prahou‘ v režii Olgy Špátové.

Ty mohou dát divákovi rámcový obrázek toho, kdo vlastně Kaplický byl a možná trošku napoví něco o tom, jak přemýšlel. Jedno je však jisté. Byl velkým vizionářem, geniálním technickým kreslířem a dokázal zrealizovat stavby, o jejichž návrzích se předtím jiní posměšně vyjadřovali jako o nepostavitelných fantasmagoriích.

Vzpomeňme nyní na duben roku 2015, kdy ve Veletržním paláci v Praze započala více než šest let po smrti Kaplického výstava jeho výkresů, koláží a kreseb, jež měla předtím premiéru v Londýně. Výstava to byla výjimečná ani ne tak expozicí jako takovou, nýbrž obsahově, a to především díky zařazení 3D modelů staveb zapůjčených studiem Future Systems a dále pak vystavením i nerealizovaných, v několika případech i příjemně utopických návrhů a výtvarně kvalitních koláží či fotomontáží.

Ve stejném roce vydal nadační fond KAPLICKY CENTRE ve spolupráci s britským vydavatelstvím Circa Press nádherný knižní soubor mnoha skic, výkresů a izometrických řezů, které jsou zařazeny v časové linii od raných let, přes první návrhy Future Systems ze sedmdesátých let až po poslední výkresy z let devadesátých. Publikovány jsou zde poprvé také studie pro Nasa a Mezinárodní vesmírnou stanici nebo návrhy stadionu Lord’s, za něž dostal Kaplický v roce 1999 nejvyšší britské ocenění za architekturu.

A co je na tom všem nejvíce kouzelné? Přestože velká část děl evokuje výsledek technického kreslení v počítačovém programu, skutečnost je taková, že Kaplický vše dělal ručně pomocí speciálních křivítek, pravítek a šablon. Byla to pro něj řemeslná vášeň, které se držel i poté, co již byl software pro tvorbu výkresů volně k dispozici.

V roce 2010 vydalo nakladatelství Labyrint druhé, rozšířené vydání knihy Album, jejíž koncepci, design a grafiku navrhl sám zakladatel londýnského studia Future Systems. Dost možná se už na první pohled zamilujete, protože jde o opravdu nádhernou uměleckou knihu. Ovšem až ve chvíli, kdy proniknete pod líbivý a designově vytříbený zevnějšek, odhalíte dokonalou strukturu a dojde vám, že architektura nemusí být ani zdaleka jen o stavbách budov. Album obsahuje krátké eseje, které Kaplický rozdělil do oddílů Principy, Architektura, Proces a Život.

Zdroje inspirace, myšlenky a názory popsané v textu na levé straně, doplňuje vždy obrazová protistrana s popisky. Na 224 stranách najdete 700 barevných reprodukcí. V roce 1970 si Kaplický do deníku zapsal: „Jednou bych rád napsal knihu o všem a o lidech, s nimiž jsem se setkal.“ Myslím, že i tento cíl zdolal. Jak by se dala stroze, ale jasně definovat architektura Jana Kaplického? Myslím si, že stačí vyjmenovat témata, která naplňují oddíl knihy nazvaný Principy.

První je svoboda, a tu následuje tvořivost, vize, plasticita, krása, poezie, elegance, smyslnost, sexualita, lidé a barva. Jistě ne náhodou tady Kaplický věnoval nejvíc prostoru (tři strany) tématu krásy. Pokud jde o osobnost a charakter, hodně lze vyčíst z oddílu Život, který je nejrozsáhlejší a začíná vyprávěním o dětství a rodině a následně také o opuštění komunistického Československa – o úniku do svobodného světa. Poprvé v Londýně… pak New York. Barvy. Lidé. Architektura.

Je jasné, že Kaplický by nadále ve strašném totalitním režimu nemohl existovat. Bohužel o tolik je smutnější a ostudnější, že se proti němu a jeho knihovně v jeho české domovině strhla zpolitizovaná kampaň. Že se jej reálně zastalo jen několik především zahraničních kolegů, přestože jeho soutěžní návrh v podstatě jednohlasně zvítězil poté, co 70 % soutěžních návrhů nevyhovovalo zadání kvůli rozličným nedostatkům. Zasloužil něco lepšího než náraz do zdi lidské malosti, stále nezralé a neuzdravené postkomunistické mentality, kde se výstup z šedi a davu netoleruje.

Zklamání a smutek z předčasné smrti Jana Kaplického na špinavé ulici v pražských Dejvicích vyvažuje alespoň fakt, že ve stejný den přišla na svět jeho dcera Johanka a naděje, že ona a syn Josef snad jednoho dne při procházce na Letné ke knihovně od svého otce skutečně dojdou.

Knihy ‚Jan Kaplický – výkresy‘ a ‚Jan Kaplický – Album‘ mohu doporučit všem kulturním lidem – i těm, kteří se doposud o architekturu hlouběji nezajímali. A pro architektonické geeky? Tam už je zařazení těchto titulů do knihovny naprostá povinnost.

Vedle knihy Album sestavil a graficky zpracoval Jan Kaplický ještě za svého života i další knihu, která vyšla česky. Ta se jmenuje ‚Josef a Josef Kaplicky‘. Pracoval na ní několik let a i když je to brožovaný svazek o 96 stranách, jedná se o další jedinečnou publikaci. Vzpomínková kniha věnovaná otci Josefu Kaplickému a synovi – taktéž Josefovi. I dnes nepříliš známý otec Jana Kaplického působil jako profesor na pražské UMPRUM.

Nebyl ale zdaleka jen učitelem. Byl znalcem umění, estétem, sochařem, malířem, architektem i grafikem. Na závěr si dovolím zařadit jeden citát z Josefa a Josefa Kaplicky: „Škoda, že nikdy neviděl jediný výkres, jedinou budovu, kterou jsem navrhl. Jedinou skicu na šaty. Myslím, že by se usmíval, kdyby vše viděl. Možná, že by i mával. Možná, že by řekl matce, ten kluk není úplně pitomej. Poslední výstavu měl v únoru 1948. Skoro nikdo nepřišel. Politika a násilí zvítězily.“

O Janu Kaplickém toho bylo napsáno mnoho a o Národní knihovně ještě víc. Nepostavil se dosud ani návrh koncertní síně pro České Budějovice – takzvaný rejnok – a přitom mohlo jít rovněž o nádhernou biomorfní realizaci. Dovolím si tvrdit, že jsme mohli mít nejhezčí koncertní síň v Evropě. Plakat ale nemá smysl. Nemá ani význam hodnotit pana Kaplického v patetickém zajetí návrhu národní knihovny. Má smysl doufat a držet si naději v lepší zítřky pro moderní architekturu a má smysl listovat knihami. Knihami, které navrhl a sestavil vizionář, architekt Jan Kaplický.

 

Zdroj všech fotografií: Alžběta Jungrová, s laskavým svolením Simply Cinema a Nadačního fondu Kaplicky Centre.