Málokdo hýbe současnou elektronickou scénou více než bratrské duo Disclosure. Jenže kdyby se při svém pražském koncertu nerozpomnělo na staré dobré housové časy, dav pod pódiem by ani moc nerozhýbalo.
Vystoupení ve Foru Karlín mělo být pro Disclosure vlastně takovým malým reparátem. Hrát tu totiž měli už letos na Valentýna, ale z technických důvodů byla akce v Malé sportovní hale těsně před začátkem zrušena.
Tentokrát ale k ničemu takovému nedošlo a Disclosure začali hrát skoro na čas, kolem tři čtvrtě na deset. Desetiminutové čekání je totiž vzhledem k hvězdám jejich formátu naprosto v pořádku.
Desetiminutovou tmu na pódiu bratři Guy a Howard Lawrencovi ukončili svým nástupem k nasvíceným pultíkům, kde se chytli těch správných mačkátek a hned na uvítanou vystřelili jeden z nejtěžších kalibrů ze svého arzenálu – pecku White Noise.
Dav pod pódiem vypadal šťastně a nadšeně, že se po půl roce konečně dočkal svých miláčků. Ze zvuku na ochozu ve druhém patře už jsem ale tak nadšený nebyl, protože se místy dost lámal, jako byste poslouchali hudbu přes nějaký divný filtr. Pro větší zážitek jsem se tak rozhodl zaplout rovnou do davu pod pódiem.
Místo Disclosure mohl místy hrát i jakýkoliv DJ z Horní Dolní
Zvuk se sice zlepšil, zato show vůbec. Čekal jsem povedenou party, ale místo toho jsem slyšel jen tracky F for You, Superego, Jaded, Magnets, Omen, You and Me, Echoes, Nocturnal, Willing & Able a When Fire Starts to Burn skoro stejně, jako bych si je pustil z přehrávače. Lawrencovic kluci totiž spíše pouštěli jeden song za druhým, moc toho nenamluvili, a kdyby Howard některé party nezpíval naživo a nebral do ruky basovou kytaru, mohl by za Disclosure vlastně zaskočit jakýkoliv DJ z Horní Dolní.
Lepšímu dojmu aspoň přispívala světelná show, ovšem vizuály na plátně byly v porovnání s vystoupením na festivalu Pohoda, které jsem viděl dva roky zpátky, nic moc. Přitom zrovna elektronickou hudbu můžete díky povedeným vizuálům povznést na vyšší level. S hlavním motivem Disclosure – konturami obličeje – si totiž slovenský festival dokázal pohrát mnohem více: během vystoupení se neustále vynořovaly v různých podobách, aby se po chvíli zase pomalu umně rozpadly…
Nechci ale křivdit pořadatelům, nevím, zda měli Disclosure projekce vlastní, nebo ne, ale promítat v tracích unylou modrou vlnu nebo základní geometrické tvary je věc stará dobrých pět deset let a na vystoupení, za něž divák dal 850 korun, vážně moc nenadchne.
Čestnou výjimku ale tvořila pecka Nocturnal, u níž se celé Forum zahalilo do tmy, místy jen problikávaly reflektory s bílým světlem a na plátnu se vytvořila jákási noční obloha s kulatými hvězdičkami. Tohle byla super atmosféra a očekával bych, že u kapely typu Disclosure bude takhle propracovaný každý track. Ne jen jeden.
Méně známá pecka Bang That přinesla kýžené vysvobození
Vysvobození ale nakonec přišlo. Konkrétně poté, co Guy zařval do mikrofonu: „Turn up the heat!“ a začala píseň, od které byste změnu atmosféry na koncertu čekali asi nejméně – Bang That. Tuhle pecku totiž na albu nenajdete a vsadím se, že polovina lidí v sále ji vlastně slyšela poprvé, byť je stará již rok a čtvrt. Disclosure se na ní hodně vrátili ke svým housovým kořenům, což byl impuls, který celé Forum potřebovalo.
Do té doby totiž tančili leda skalní fanoušci a většina publika spíš jen tak postávala. Dunící basy a houseový háv Bang That ale jako by očarovaly nohy všech příchozích stejně, jako melodie Krysařovy píšťaly podle pověsti očarovala nohy občanů Hammelnu.
A tak se většina nohou v Karlíně dala konečně do pohybu a začala nefalšovaná taneční party. Jednotlivé gradace byly oceňovány hlasitými ovacemi a songy už najednou neměly běžnou stopáž z desky, ale byly rozvíjeny do nových podob. Super!
Jenže takhle to snad mělo být od začátku, ne? Chápu, když se elektronický interpret na festivalu, kde má omezený čas a chce zahrát co nejvíce pecek, stane vlastně jen obyčejným pouštěčem. Ale DJové by snad měli na plnohodnotném koncertu hrát jinak. Pohrát si s aranžemi, rozvíjet jednotlivé části songů tak, jak je fanoušci neznají.
Kdyby tak byl celý koncert jako poslední půlhodina…
To proto, aby se DJs ze svých osvětlených stupínků mohli stát hlavními veliteli party stejně tak, jako se to na konci povedlo Guyovi a Howardovi. Asi po deseti minutách různých motivů Bang That se totiž z reproduktorů ozvala známá smyčka vokálu Gregoryho Portera, jehož podobizna se nakonec objevila i na plátně, a všem bylo jasné, že na řadě je záležitost Holding On, po které se už bratři Lawrencovi s pražským publikem rozloučili.
Ale jen tak naoko. Na plac totiž vyběhli asi po minutu a půl dlouhém jásavém přemlouvání a starší Guy se rozhodl zahrát s publikem menší hru. „Chceme si ověřit, jestli má ještě pořád Česká republika ty nejšílenější fanoušky. Takže až se dotknu bubnu, můžete reagovat, jak chcete…“ A jakmile se paličkou dotkl blány, ozvala se replika: Never!, díky níž v sále vybouchla další křepčící nálož. Skoro všem totiž bylo jasné, že následuje song Latch, kterým se proslavili nejen samotní Disclosure, ale snad i Sam Smith, jenž britské kapele v této písni nazpíval vokál.
Atmosféru přídavku navíc skvěle doplňovaly růžové a halucinogenně se měnící a rozpadající se kontury disclosureovského obličeje na plátně a jeden si jen říkal, proč to takhle, sakra, nemohlo být od začátku? V závěru Latch už jen Guy s Howardem potočili tlačítka na svých mixážních pultech, aby dostali kakofonický zvuk podobný sirénové gradaci ve Fatboyově Rockafeller Skank a to bylo vše.
Světla hlavního sálu Fora Karlín se hned nato rozsvítila naplno, aby dala vědět, že party je u konce, mládeži. Takže když si to shrneme, vyšli Disclosure z pražského reparátu s odřenýma ušima. Asi jako když na tom skutečném dostanete okno anebo vám nesednou otázky. A když už to vypadá, že je s vámi amen, chytnete se nějakého detailu, díky kterému vám vše naskočí a nakonec, byť jen na chvíli, celou porotu oslníte. Takže vám to ve finále vydá na trojku, respektive tři minus.
