Druhé vyloučení ze strany, emigrace, přechod na francouzštinu
I když byl Kundera, kvůli tomu, že odsoudil invazi a jednání komunistické strany, vyloučen ze strany a byla mu zakázána spisovatelská činnost, vztahy mezi ním a disentem to nenarovnalo. Ba právě naopak. Vše se ještě zhoršilo v momentě, kdy se Kundera rozhodl emigrovat do Francie. Před samotnou emigrací píše romány, které už však vyšly v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers. První z nich byl román Život je jinde, kde se opět vrací k 50. létům a účtuje s nimi, stejně jako s lyrismem poplatným té době. Zároveň tak ironicky zkritizoval sebe sama jako básníka, skrze postavu Jaromila, který je typickým idealistickým básníkem komunistického realismu. Druhým dílem je Valčík na rozloučenou, kde symbolicky dává poslední sbohem své vlasti skrze hlavního hrdinu, který sám emigruje. Kundera Valčík dopisuje sám už v emigraci. Ve Francii pak vydává tři další česky psané romány, které jsou poté přeloženy do francouzštiny. První román Kniha smíchu a zapomnění se opět vrací k domovině a v původním vydání se pouští do kritiky například Gustava Husáka, kterého nazývá prezidentem zapomnění nebo Karla Gotta, kterého zde nazve idiotem hudby. Pojmenování knihy souvisí s Kunderovými úvahami v knize obsaženými, kdy čtenářům předkládá dělení smíchu na dvě skupiny. Tou první je smích andělský (všeobjímající, přitakávající světu), který dokážou využívat totality všeho druhu.
Druhý je ďábelský (ironický, zpochybňující, který vždy podvrací a oživuje), jehož esenci v kultuře zastává podle Kundery právě román.
Idealismus je podle Kundery ve skutečnosti jen zastřená touha po smrti. Román ostře odsoudila disidentská obec, protože v něm spatřovala přímý útok na sebe, jelikož mnozí z jejich členů věřili v ideály a nasazovali pro ně vlastní život. Román Nesnesitelná lehkost bytí se taktéž dočkal zfilmování, tentokrát v americké produkci. Z výsledku zfilmování byl Kundera natolik rozhořčen, že jej vedl k zákazu jakémukoliv dalšímu zfilmování jeho děl. Kundera pak češtinu definitivně opouští knihou Nesmrtelnost, která už ale vychází zprvu ve francouzském překladu. Tady se pouští do kritiky Západu a jeho tzv. imagologie, jakési skryté obdobě východního totalitarismu. Následují již francouzsky psané romány La Lenteur – Pomalost, L’Identité – Totožnost, kde se vrací ke svému starému tématu křehkosti identity, jehož naléhavost zesílily nové komunikační technologie a L’Ignorance – Nevědění a poslední La Fête de l’insignifiance – Slavnost bezvýznamnosti.
Následuje Nesnesitelná lehkost bytí, kde Kundera balancuje ve svých postavách hranici lehkosti a idealismu.
Kunderovy kontroverze
To, co Čechům tolik leží v žaludku, je Kunderovo chování vůči vlastní vlasti a národu. Nejprve se rozhodl pro emigraci, poté se postupně stahoval z veřejného prostoru a velmi si hlídal svůj osobní život a anonymitu. Samozřejmě svůj podíl na tom mají i mírně řečeno odtažité vztahy Kundery a disentu. Kundera se k politice po emigraci téměř nevyjadřoval, postupně se rozhodl neposkytovat rozhovory, nevysvětlovat své dílo. Byla v tom jistá posedlost po perfektním výsledku a snaha vyhnout se překrucování. Proto také zakázal svá díla překládat do češtiny, protože věřil, že nejlepší překlad zvládne sám. Ke konci toto své rozhodnutí změnil a udělil překladatelská práva Anně Kareninové, která zatím přeložila Kunderovu poslední knihu Slavnost bezvýznamnosti. Ta už svým obsahem zdaleka nedosahuje Kunderovy největší spisovatelské slávy, přesto je mistrně řemeslným dílem.
V případě nevraživých vztahů s disidenty se zdá, že na tom měly svůj podíl také politické plány zahraničí. Podle slov Věry Kunderové v celé situaci šlo o to, že Američani si skrze Pavla Tigrida vybrali za vůdce komunistické opozice Havla. Při jednom setkání Tigrida s manželi Kunderovými měl Milanovi sdělit, že se nemá plést do politiky. To Věra později interpretovala tak, že se Tigrid obával Kunderova ohlasu ve větě, která mohla způsobit, že si jej bude chtít západ zvolit jako politického vůdce místo Havla. Právě Tigridova nepřátelskost prý nakonec zabránila manželům Kunderovým v návratu do vlasti v momentě, kdy už to bylo možné.
Největší kontroverzí spisovatelova života se však stala obvinění vznesená časopisem Respekt v roce 2008. Adam Hradilek z Ústavu pro studium totalitních režimů ve svém článku uvedl na základě jím objeveného záznamu, že 14. března 1950 se Kundera měl dostavit na SNB, přičemž měl vypovědět, že si nějaký muž nechal v úschově kufr u jedné Kunderovy spolubydlící ze studentské koleje. Majitel kufru Dvořáček byl poté zatčen a odsouzen k 22 letům vězení, z nichž strávil téměř 14 let v těžkých podmínkách pracovních táborů, převážně v táboře Vojna, kde fáral do uranových dolů. O údajné Kunderově účasti v Dvořáčkově kauze má svědčit také dokument z roku 1952, kde je uvedena jako příklad spolupráce občana s orgány SNB. Sám Kundera označil tato tvrzení za lež. Podle svědectví bývalého kriminalisty Aloise Paška však Kundera mohl být uveden jenom namátkou jako zástupce studentů.
Oznámení na policii mohlo být motivováno hledáním pachatele trestných činů skutečně kriminální povahy, který se v té době na studentské koleji také údajně skrýval, takže Miroslav Dvořáček mohl být odhalen náhodně a bez úmyslného zásahu Kundery. Téhož názoru je také diplomat a politolog Petr Drulák. Dokonce vznikl otevřený dopis na jeho podporu, který zformuloval John Maxwell Coetzee, a poté podepsala celá řada světově proslulých spisovatelů. Byli mezi nimi například Gabriel García Márquez, Nadine Gordimerová, Orhan Pamuk, Salman Rushdie, Carlos Fuentes, Philip Roth a Jorge Semprún. Mezi signatáři byli čtyři nositelé Nobelovy ceny za literaturu. „Není to nic jiného než snaha pošpinit pověst jednoho z našich největších žijících romanopisců z důvodů, které jsou, přinejmenším, pochybné,“ uvedli signatáři dopisu.
Nobelova cena, urovnání vztahů s domovinou
Ačkoli byl Kundera opakovaně zmiňován jako jeden z možných kandidátů na Nobelovu cenu za literaturu a zdál se jí být podobně blízko jako náš jediný laureát Jaroslav Seifert, nikdy ji nezískal. Známý francouzský filozof Alain Finkielkraut v roce 2019 k této skutečnosti prohlásil, že Kundera tuto cenu nedostal a nikdy nedostane kvůli tlaku feministické lobby. Podle něj máme ve druhé polovině 20. století dva světové spisovatele s podobnou situací, vedle Kundery je jím Philip Roth. A jelikož je některé feministky obviňují ze sexismu, nikdy nejvyšší ocenění nezískají. I přesto, že Kundera Nobelovu cenu nikdy nezískal, jiných literárních cen za to získal bezpočet a po listopadu i státní vyznamenání od Václava Havla.
Milan Kundera nikdy nepřestal být srdcem Moravák, i přesto, že si to mnozí nemysleli. Českou republiku dál navštěvoval, i když inkognito a udržoval vztahy zejména s brněnským okruhem literátů. Tajné cestování souviselo s Kunderovou nechutí odtajňovat široké veřejnosti svůj soukromý život. Kromě toho měl spisovatel přece jen jeden důvod, proč mít minimálně trochu ukřivděný pocit vůči své vlasti. Po své emigraci záhy přišel o občanství, které mu vrátil až roku 2019 Andrej Babiš, který jej navštívil v jeho francouzském bytě. Taková skutečnost sama o sobě stojí za zamyšlení se.
Nakonec na sklonku života měl Kundera snahu ukázat České republice, že přece jen má nejblíže k ní. Jak je zmíněno již na začátku článku, takovým stvrzujícím gestem bylo věnování celého svého archivu, který obsahuje mnoho rukopisů, korespondence a dalších materiálů, Moravské zemské knihovně. Je škoda, že se Kundera nedožil jejího otevření. Bylo by to krásné gesto, které narovná dřívější křivdy, když by byť jen pomyslně přestřihával pásku v den jejího prvního fungování. Snad se alespoň podaří uskutečnit přání ohledně Kunderova pohřbu. Jeho manželka uvedla, že by byl rád pohřben ve svém rodném Brně.
Teď už zbývá jen se smířit se skutečností, že jsme opět o jednoho světového velikána chudší a že je to jeden z těch, které jsme nedokázali dostatečně ocenit za jeho života.
