Laterna magika si na jediné letošní premiéře dala opravdu záležet

„Podivuhodné cesty Julese Verna“ se hemží samými velkými jmény. Markéta Bidlasová, Darek Král, Simona Rybáková, Jakub Kopecký, Martin Pacek, Jiří Zapletal, Henrieta Hornáčková a samozřejmě jméno ze všech nejzvučnější – David Drábek. Jinými slovy Laterna magika při tvorbě tohoto představení neponechala nic náhodě. Od počátku bylo jasné, že půjde o výjimečnou podívanou. Jedinou otázkou, kterou jsem si kladla, bylo: „Jaký superlativ k popisu hry použiji? Geniální nebo boží?“ Očekávala jsem, že odpověď naleznu během premiéry 19. února na Nové scéně Národního divadla…

Podivuhodné cesty Julese Verna jsou pestrou inscenací, propojující multimédia, pohyb a divadlo, jak ostatně v Laterně magice bývá zvykem. Příběh kombinuje motivy z Verneových románů a z doby počátků filmového průmyslu. Jednou z inspirací pro Drábkovu hru byla verneovka Tajuplný ostrov. Důvody tohoto výběru vysvětluje dramaturgyně Markéta Bidlasová: „Jelikož jsme se shodli na tom, že v inscenaci nutně potřebujeme postavu Kapitána Nema, volba padla na román Tajuplný ostrov.

Kapitán Nemo se sice vyskytuje i jinde, ale volba Tajuplného ostrova se nám vzhledem k různorodosti svých prostředí (let balónem, ostrov, prales, ponorka, výbuch sopky…) zdála nejvýhodnější.“ Tato volba byla výzvou pro Jakuba Kopeckého k vytvoření takové scénografie, která výše zmíněná prostředí vystihne. Scéna je jednoduchá, doplněná kulisami a projekcemi, které odkazují na rozbouřené nebe, hlubokou džungli nebo podmořský svět. Jednoduchost scény alespoň dává vyniknout kostýmům Simony Rybákové, které perfektně dotváří celek.

Ačkoli postava Julese Verna by měla být, podle názvu hry, tou hlavní, není tomu úplně tak. V podstatě ho všechny ostatní postavy zastiňují. Plyne to i z charakteru postavy – Jules je sice slavný spisovatel, ale ušlápnutý stařík, šikanovaný svou ženou. Honorine Verneová vtrhne do filmového ateliéru, aby zastavila natáčení „nízké šmíry“ – Tajuplného ostrova. Její manžel ji poslušně následuje, ale poslušnost brzy překonává zvědavost a Jules Verne se umanutě („Já jsem Jules Verne a chci to vidět! Já chci vidět Lunu!“) zajímá o další natáčení…

Natáčení filmu na divadelních prknech tedy pokračuje a je zábavné a lehce psychotické sledovat herce, kteří hrají, že hrají. Filmoví herci však ve svém řemesle nejsou příliš zdatní, což přivádí k šílenství neurotického režiséra Jean-Luca. (Musím přiznat, že po celou dobu představení jsem se vnitřně bavila přemýšlením, zda některé jeho pocity nejsou projekcí emocí režiséra Drábka během zkoušení.) Skoro to vypadá, že jeho výkřiky typu „Já to nikdy nedotočím!“ jsou oprávněné, ale celou situaci nakonec zachraňuje samotný Jules Verne, který přijímá roli Kapitána Nema. Premiéry se však nedočká…

Hra není klasickou Laternou Magikou, ani čistou „drábkovinou“, na jakou jsou diváci zvyklí. Mnoho diváků tak jistě bylo představením zklamáno, neboť je něčím jiným, než očekávali. I přesto mě překvapilo množství značně negativních ohlasů bezprostředně po premiéře. Ačkoli právě to je na divadle krásné, že dva lidé ve stejném sále stejné představení vidí naprosto odlišně. Nebo že bych se tou dobou nacházela v paralelním vesmíru, kde Podivuhodné cesty byly zkrátka skvělé?