Recenze filmu Attila Marcel: od Tria z Belleville k němému pianistovi

„Objevil jsem kouzlo dialogu,“ vysvětloval v jednom z rozhovorů Sylvain Chomet, co ho přivedlo k hranému filmu. Kdo by to byl řekl, že zrovna dialog učaruje autorovi animovaného hitu Trio z Bellevile, v němž k sobě hlavní postavy ani jednou nepromluvily. Ale jak se říká: „Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří,“ a tak se v novém Chometově hraném snímku Attila Marcel sice mluví, alespoň hlavní postava je ale němá.

Pro Sylvaina Chometa není Attila Marcel první zkušeností s hraným filmem. Po boku bratří Coenů, Alfonsa Cuaróna nebo Guse Van Santa si vyzkoušel naostro práci s herci, když režíroval jednu z epizod povídkového filmu Paříži, miluji tě z roku 2006. Chomet se ale proslavil především jako tvůrce kresleného snímku Trio z Belleville, za který si v roce 2003 vysloužil dvě oscarové nominace.
Při bližším pohledu na Chometův „filmový jazyk“ je patrné, že jak Trio z Belleville, tak i Chometův druhý celovečerní animovaný film Iluzionista, mají k hraným filmům až překvapivě blízko. „Střih“, „úhly kamery“, „střídání záběrů“ – to vše se od běžných snímků moc neliší. Oba se ale vyznačují specifickou, lehce surreální poetikou, kterou lze – chtělo by se říct – těžko přenést do reálného prostředí hraného filmu.

Všechno jde, i když se nechce

Jenže, chyba lávky. Chomet ukazuje, že od animovaného filmu to k hranému není zas tak velký skok, jak by se mohlo zdát. Attila Marcel bez obtíží zapadá do Chometovy filmografie a – odhlédneme-li od faktu, že není kreslený – nijak nevybočuje z mantinelů Chometovy dosavadní tvorby.
„Hlavně jsem nechtěl, aby Attila Marcel působil jako kreslený film. Naopak jsem se potřeboval odpoutat od grafického aspektu svých předchozích snímků. Navzdory výstřední výpravě a situacím bylo potřeba, aby film působil věrohodně. Svému rukopisu ovšem neuniknete,“ přiznal Chomet.
Francouzskému výtvarníkovi/režisérovi se podařilo bez větších ztrát, a podle všeho proti vlastní vůli, přenést svůj kreslený svět do skutečného prostředí. I když. Realita, jak ji známe, nemá v Attilovi mnoho místa.
Stylizované je vše od prostředí, přes postavy, až po dialogy. Vlastně není divu, že Chomet do svého příběhu o mlčícím zakřiknutém pianistovi, žijícím od dětství v sociálním vězení, které mu vybudovaly konzervativní tety, zakomponoval popíjení halucinogenních odvarů. Může tak do snímku beztrestně propašovat snové pasáže a cukrkandlová hudební čísla.

S dobrými herci se nemusí dělat nic

I přes všudypřítomnou stylizaci by mohly panovat obavy, jak si výtvarník, v jehož kreslených snímcích se až na výjimky nemluvilo, poradil s herci a dialogy. Obzvlášť když tentokrát slovem nešetří. Odpověď v jednom z rozhovorů poskytl sám Chomet: „Když je správné obsazení, což v našem případě bylo, a když se chce, a Héléne Vincentová i Bernadette Lafontová se do našeho dobrodružství vrhly s takovou vervou, jakoby se jednalo o jejich první film, není potřeba dělat vůbec nic,“ přiznal otevřeně režisér. „Občas jsem jim naznačil, kdy přidat a kdy ubrat na hlasitosti, ale opravdu jen minimálně. Působil jsem jako takový́ zesilovač,“ dodal.

Krása v maličkostech, nuda ve své celistvosti

Po shlédnutí Attily Marcela se skoro automaticky nabízí srovnání s dalšími francouzskými filmy, které staví na originální výtvarné stylizaci a poetice z ní plynoucí. Amélie z Montmartru Jeana-Pierra Jeuneta, o poznání méně známý Serge Gainsbourg Joana Sfara, či snímky Michela Gondryho sice Attilu Marcela v mnohém připomínají, zážitek z nich si však odnáší divák o poznání hlubší.
Atilla Marcel baví jednotlivými gagy i výtvarnými nápady. Jako celek ale příběh o zastydlém třicátníkovi, který se vyrovnává s minulostí skrze pití halucinogenních čajů od potrhlé sousedky, nestačí. Film v domovské Francii po komerční stránce propadl. Obávám se, že v Česku, kde ho do distribuce koupila Asociace českých filmových klubů, čeká Attilu Marcela podobný osud.

Attila Marcel je typ filmu, o kterém nelze jednoduše říci, jestli je dobrý nebo nestojí za nic. Někdo si ho zamiluje, někomu asi ani neuvízne v paměti a po pár týdnech bude marně pátrat, co že to byl ten Atilla Marcel zač.

K rozhodnutí, jestli na Attilu jít do kina, nebo radši zůstat doma, může hodně napomoci vztah člověka k Chometovým předchozím filmům. Osobně jsem ani z Tria z Belleville ani Iluzionisty úplně nadšený nebyl. Nacházejí se někde v šedém průměru mého žebříčku, ale v každém jsem si našel několik hezkých momentů a jednotlivostí, které mě bavily. Podobně to mám i s Attilou Marcelem. Troufnu si tvrdit, že kdo si zamiloval Trio, neměl by být z Attily zklamaný. A naopak.