Popelka v Bio Oko, jedinečná šance vidět australský balet

Na světě je spousta skvělých souborů a činoherních, operních či baletních představení, ale není v silách běžného smrtelníka je všechny navštívit. Díky stále větší oblibě přenosů ze zahraničních divadel si však i u nás v Čechách můžeme vychutnat Cumberbatchova Hamleta či Popelku v podání souboru The Australian Ballet. Jediné, co pro to musíme udělat, je vyrazit do kina. Třeba do Bio Oko.

Sergej Prokofjev, ač zemřel před 60 lety, je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších klasických skladatelů. Jeho význam samozřejmě nelze rozporovat, na svém kontě má Prokofjev plno krásných melodií a jeho balety Romeo a Julie a Popelka v oblíbenosti směle konkurují těm od Čajkovského.

Prokofjev se inspiroval pohádkou Charlese Perraulta a na její motivy napsal libreto i hudbu k pohádkovému baletu. Na rozdíl od Rossiniho opery je zde vše, jak má být. Zlá macecha, sestry, otec, víla kmotřička i princ. Celý děj začíná přípravami na ples. Macecha a její dcery sedí u kadeřníků, macecha se rozčiluje nad jejich prací. Po odchodu všech Popelka uklízí vzniklý nepořádek a vzpomíná na matku. Již s kadeřníky vidíme, že se klasický děj lehce láme a známou pohádku prostupují modernější prvky. Otec, který se pokradmu plíží do domu, se střetává s Popelkou, která mu z kapsy u kabátu vytáhne láhev se šnapsem a dá se do pláče. Přichází macecha a otce vyhání opět z domu i s láhví. K plačící Popelce přichází víla kmotřička v přestrojení. Ono přestrojení zde představují brýle s nosem. Naštěstí bez kníru. Opět však přichází macecha a vyhání i vílu. Osud se však nedá zlomit, takže se víla vrací, Popelka odchází na ples, zamiluje se do prince, tančí se velké pas de deux a než se nadějeme, odbíjí půlnoc. Druhá část je věnována princově putování za neznámou kráskou. Nakonec ji nalézá a vše dobře dopadne.

Choreografie Alexeje Ratmanského vsází na výstupy jen několika tanečníků, sólisté ani soubor se ke slovu mnoho nedostanou, s výjimkou plesu, ale i zde je záhy přetlačí sestry s macechou a pak Popelka s princem. Za nejlépe zatančenou postavu považuji Amy Harris v roli macechy. Dokázala jí dát patřičný výraz a díky zlobě, kterou má vyjadřovat, byly její figury značně dynamické a energické, snadno tedy upoutaly pozornost. Sestry v podání Ingrid Gow a Eloise Fryer byly vtipné ve své nemotornosti.

Jejich hašteření a nadbíhání princi dodávají šťávu jinak nudně zamilovanému příběhu. Popelka Lany Jones mi bohužel přišla dost nevýrazná, nadchla mě jen v duetech s Danielem Gaudiellem, který tančil prince. Ten ostatně sám o sobě také nezaujal, naštěstí tančili častěji spolu (případně s jinými postavami) než každý sám. Jednou z mála sborových scén bylo odhalení víly kmotřičky, která vzala Popelku na jakýsi intergalaktický výlet, v němž se jí představují planety a hvězdy. Ačkoli tato scéna jen vyplnila čas a děj nikterak neposunula, považuji ji za jednu z nejzdařilejších, i díky kostýmům.

Kostýmy a scénu navrhl Jérôme Kaplan, který částečně odkázal na slávu petrohradského Ruska, což bylo vidět hlavně na kulisách zámku, ale také k době, v níž Prokofjev žil. První polovina 20. století patřila surrealismu, Kaplan proto volil kostýmy i rekvizity v tomto duchu. Lenoška ve tvaru rtů, sesle, jejíž nohy jsou dámské holeně zakončené lodičkami, či oči na keřích v zámeckém parku jako by vypadly z Dalího ateliéru.

Druhá část věnovaná princovu putování je doplněna videoprojekcemi. Zatímco princ tančí, na pozadí za ním vidíme projíždět animovaný vlak, loď i automobil. Procestujeme s ním celý svět a až na samý konec nalezne tu pravou doma za humny. Závěrečné pas de deux zapomíná na modernější kroky vložené do předchozích choreografií a je vskutku pohádkovým závěrem.

Jediná škoda těchto záznamů je ta, že vidíte jen to, co režisér záznamu a střihač chtějí, abyste viděli. Odpadá tedy to zábavné pozorování orchestru ve chvíli, kdy nehraje, odpadá také pozorování postav, které jsou v pozadí a zkoumání, zda si hlídají výraz a nevypadávají z role. Na druhou stranu díky tomu, že toto vše je odfiltrováno, si můžete vychutnat balet bez jakýchkoli rušivých vlivů. Třeba už tuto neděli – v Bio Oko se hraje Louskáček z Mariinského divadla.