Betonová zahrada aneb Lidská destrukce

Švandovo divadlo opět nezklamalo, co se týče otevřenosti a odvázanosti herců! Tentokrát jsme svědky adaptace novely Betonová zahrada od britského spisovatele Iana McEwana, ve které můžeme sledovat příběh čtyř sourozenců a jejich pomalou, ale jistou destrukci. Dramatizace se ujala jedna z nejvýraznějších osobností české prózy po roce 2000 – Petra Hůlová.

Příběh je „prostý“. Nacházíme se na periferii města, v zapomenuté a téměř neobydlené ulici. Ve zdejším domě žijí čtyři sourozenci – Julie, Jack, Sue a Tom – se svým pedantským otcem a uťáplou matkou. Otec se jednoho dne rozhodne zabetonovat zahradu, aby se o ni dál nemusel starat. Při práci se mu udělá nevolno, a tak volá o pomoc svého syna Jacka. Ten má však na práci „důležitější věci“. Věnuje se rutinnímu sebeuspokojování a na volání otce nebere zřetel. Otec umírá a zanedlouho po něm i matka, která onemocní.

Sourozenci mají strach, aby je nezavřeli do dětského domova, proto nikomu nic neřeknou a zabetonují mrtvolu své matky ve sklepě. Jsou volní stejně jako jejich mravy. Jejich postupná destrukce způsobená rodinným zázemím a zejména výchovou tyranského otce, pocity méněcennosti, osamění, frustrace až deprivace a touhou po lásce, se dostane na povrch. Víc a víc zabředají do vzájemných sexuálních vazeb a řeší si tak své komplexy. Veškeré hranice, které jim snad do té chvíle v čemkoliv bránily, naráz zmizí…

Švandovo divadlo je první scéna, kromě Velké Británie, která uvedla na jeviště dramatizaci tohoto kontroverzního a šokujícího příběhu. A tak se jistě nabízí otázka, jak se s tím vypořádali? A zda inscenace dokázala výstižně vyjádřit ústřední téma a základní myšlenky novely?
Nejprve je třeba zmínit celkovou scénu, kterou ve Švanďáku vyřešili opravdu s grácií. Představuje ji pokoj s všemožným harampádím. Stěny jsou vylité z betonu a uprostřed visí veliký květový koberec, za kterým se skrývá to jejich hrůzné tajemství. Působí velmi pochmurným a neutěšeným dojmem, což přispívá k potřebné atmosféře. Když k tomu přidáme hru se světlem a hudbu v podobě violoncellisty na okraji pódia, jedná se o velmi příjemný vizuální i poslechový zážitek.

Jakmile však na pódium vstoupí herci, přijde lehké zklamání. Herečka představující Julii je afektovaná a exhibuje po celou dobu představení, což k té postavě v jistém smyslu i patří, ale její výstup je přehnaný a nutí diváka kočírovat vzrůstající adrenalin a vztek. Představitel Jacka svou roli zvládl velmi obstojně, ovšem ze začátku k němu cítíme jistou nedůvěru, vzhledem k tomu, že Jack má být patnáctiletý chlapec a herci je něco kolem čtyřicítky. Nejlépe a nejautentičtěji působí představitelka Sue a herec v roli Toma, ale ani to diváka neuspokojí naplno.

Inscenace se ubírá poněkud rozvláčným tempem a několikrát si v duchu s pozvednutým obočím říkáme: “Ale no tak!“ Očekávání, že budeme od začátku do konce šokováni, příjemně pobouřeni či konsternováni, nebylo naplněno. Důležité momenty nebyly dostatečně výstižně vyjádřeny a naopak to nedůležité bylo v popředí.

Abychom ale jen nekritizovali! Určitě ve hře můžeme nalézti i další klady. Zajímavé bylo například neustálé prostupování děje již zemřelým otcem a matkou. Výstižně tím bylo vyjádřeno, že sourozenci jsou oběťmi tyranie svého otce, který je i po své smrti pronásledoval a zároveň neschopnost vyrovnat se se ztrátou matky. A nemůžeme také opomenout vynikající závěr, který celou inscenaci zachránil. Herci tentokrát opravdu šokovali.

Všichni čtyři sourozenci se do naha svlečení přitiskli svými těly k sobě v prohlubni betonové zdi. S doprovodnou působivou hudbou a opět výborným osvětlením jsme skrze tento umělecký počin pozorovali čtyři nevinné bezbranné lidi, kteří nejsou nikým jiným než obětmi.
Hra nebyla žádná extáze, ale ani žádná pohroma. Diváci, kteří neznají příběh Betonové zahrady, budou pravděpodobně zmateni. Zároveň ti, kdo příběh znají či Betonovou zahradu četli, budou zklamáni. Proto doporučujeme raději nic neočekávat. A případně se nechat příjemně překvapit!