Kdyby, tak, a co pak – První opravdové zklamání letošní sezony v Národním divadle Brno

Brněnské divadlo Reduta uvedlo inscenaci od současného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga s názvem Kdyby, tak, a co pak. A bylo to špatné. Přesto, ne vinou herců. Protože kde nic není, ani smrt nebere. Těžko říct, proč se dramaturg rozhodl ze tří desítek Schimmelpfennigových her právě pro tuto.

Říká se, že člověk toho nemá příliš očekávat. U hry Kdyby, tak, a co pak to platí dvojnásob. Přitom od tak skloňovaného jména, jako je to Schimmelpfennigovo, by mělo vzejít něco jedinečného, už jen proto, že v současnosti není uváděnějšího německého dramatika. A ona to byla spíš studená sprcha.

První zhruba hodina představení probíhala ve formě monologů jednotlivých postav, které se občas propojily. Takže si představte tři chlápky v montérkách sedících na bednách od piva, jak si každý z nich mele svou. Na tom by ještě nebylo nic špatného. Ale hra troskotala na velice neobratných promluvách. Postava Rickiho v podání charismatického Petra Bláhy byla občas vtipná. Ale hlavně kvůli vulgarismům a kvůli tomu, že jeho příběh měl atraktivní zápletku. Řemeslník, který “klátí” manželku zadavatele práce, zatímco si ona za každé číslo udělá čáru na zeď, aby ho po nakreslení deváté odkopla. Po častém opakování se to ale rychle omrzelo.

Postavu Uliho si zahrál hostující Jan Grundman, známý hlavně z HaDivadla nebo z kladenského Městského divadla. Další talent utopený v postavě snílka, jehož řeči se sice příjemně poslouchají, ale vlastně vás příliš nezaujmou. Jako Rudi, nejstarší z řemeslníků, se na jevišti objevil František Nedbal z Městského divadla v Mostě. Je na něm, aby divákům vysvětlil, co se stalo s jejich kolegou Markem, který zničehonic zmizel. Má ve hře plamenný projev na téma nejpalčivějších problémů světa. Nejsem si jistá, zda autor zamýšlel vyvolat v divácích stud, pobavit je, nebo upozornit na podstatné věci. Celkové vyznění však bylo plytké. Mišmaš závažných faktů bez zmíněných příčin unavoval.

Zvrat nastal až v poslední části představení, kdy se na scéně objevil Martin Siničák jakožto pohřešovaný Marek. Bílý jako stěna a bez povšimnutí ostatních. Ostatní postavy zmlkly, světlo na jevišti začalo pohasínat a Marek začal divákům povídat příběh. Fantastické vyprávění o králi rusalek, který jezdí na různých zvířatech a je tak krutý. Díky této krutosti vzniká všechno zlato v jeho říši. A tu chce předat Markovi. Čím byla tahle část tak výjimečná? Primárně právě výkonem Martina Siničáka, jehož projev byl až hypnotický a dokázal přivést k životu několik postav pouhou změnou hlasu. V sále by bylo slyšet špendlík spadnout, jak nikdo z diváků ani nedutal.

Druhou věcí, která přispívala k mírnému zlepšení výsledného dojmu, bylo vizuální provedení scény. Když se úplně setmělo, byly zdi pokryté zářícími a jakoby dětskými obrázky. Postava Marka měla na sobě fosforeskující barvou nakreslené ruce kostlivce a záhadnou tvář. Nepřirozenými pohyby herce se rozehrálo přízračné představení, ze kterého se ježily vlasy v zátylku. Potlesk, který se mu na konci dostal, byl zasloužený.
Výsledný dojem je však ponejvíce zklamání a čím dál větší obliba Martina Siničáka, jehož výkon byl, stejně jako v Králi Oidipovi a Petrolejových lampách, naprosto bezchybný. Umí být démonický, zábavný i k politování a jeho hlas bych mohla poslouchat pořád.

Také bych ráda apelovala na osvětlovače brněnského divadla Reduta. Na začátku představení jsou zapnuté reflektory směrem do hlediště. Pokud bylo cílem vypálit všem v druhé řadě oči, pak to byla skvělá práce. Pokud bylo uměleckým záměrem nutit ty uvědomělé stínit si rukou jako námořníci zrak, taky fajn. Ale příště by místo toho postačila třeba discokoule. Divák se vyhne velmi nepříjemnému zážitku a ještě se bude všechno hezky blýskat.